Neshoda
Před časem jsem v souvislosti připravovaného projektu pro benátské bienale 2015, kromě dalších(T.Snyder, P.Sloterdijk, S.Buck-Morss, R.Barthes atd.), otevřel i knihu pod názvem Neshoda(La mésentente) od jednoho z nejvýznamnějších současných filosofů a nejen francouzských Jacquese Ranciera (1940), kterou vydal v roce 1995. Její úvod se náhle příznačně hodí i do dnešních pohnutých diskusí o svobodě projevů o etice, morálce, či patřičnosti, právu atd. Hodí se i do českých polí a bukolických hájů, na náměstí a do ulic. Hodí se tak k různým „spravedlivým“ protestům, „národním“ výkřikům, ale i k politickému pokrytectví, či k mediální taky „názorové“ smršti. Prostě se hodí k naší současné realitě a jistě trvale, nejen po pařížských tragédiích. Stačí jen trochu pozorně číst, nezaujatě vnímat a pak se poměrně rychle a snad i pro někoho nečekaně, začne rozpouštět nakumulovaná, ona zdánlivá „moudrost“ komentářů, úvah i argumentů různých jedinců. Neshodou (mésentente), říká J.Ranciere, budeme chápat jeden určitý typ mluvní situace: tu situaci, kdy jeden z mluvčích současně chápe i nechápe, co říká druhý. Neshoda není konflikt mezi někým, kdo říká „bílý“, a někým, kdo říká „černý“. Jde o konflikt mezi někým, kdo říká „bílý“, a někým, kdo říká rovněž bílý, ale nemá na mysli tutéž věc, anebo vůbec neví, že druhý slovem „bělost“ vyjadřuje totéž. Obecnost této formulace samozřejmě vyžaduje několik upřesnění a vynucuje si několik rozlišení. Neshoda není neznalost (méconnaissance). Pojem neznalosti předpokládá, že jeden z mluvčích, anebo oba dva – v důsledku prosté nevědomosti, záměrného předstírání či nějaké zásadní iluze – nevědí, co jeden nebo druhý říká. Neshoda není nedorozumění (malentendu) spočívající na nepřesnosti slov. Jedna stará a v současnosti zvláště ctěná moudrost si stýská nad tím, že si špatně rozumíme, protože slova, která si vyměňujeme, jsou nejednoznačná. A požaduje, abychom si přinejmenším tehdy, kdy je ve hře pravda, dobro a spravedlnost, pokoušeli připsat každému slovu jasně vymezený smysl, který je odděluje od ostatních, a nechali přitom stranou všechna slova, jež neoznačují žádnou vymezenou vlastnost nebo nemohou uniknout homonymické záměně. Stává se, že tato moudrost dostane jméno filosofie a vydává toto pravidlo jazykové úspornosti za privilegovanou filosofickou činnost. Ale stává se naopak, že filosofie zamítne coby zásobárnu prázdných slov a nezrušitelných homonym a vyzývá k tomu, aby každá lidská aktivita sama sebe konečně pochopila tak, že očistí svá slova a své pojmy od všech filosofických zásahů. Argument založený na neznalosti i argument založený na nedorozumění si tedy žádají dvě léčebné kúry vztahující se na jazyk, přičemž obě spočívají v tom, že se naučíme, co znamená mluvit. Snadno si uvědomíme jejich hranice. První musí neustále předpokládat onu neznalost, jíž je opakem a vůči níž představuje vědění, které má od ní odstup. Druhá postihuje příliš mnoho oblastí určitým zákazem racionality. O celé řadě mluvních situací, v nichž působí rozum, lze uvažovat ve specifické struktuře neshody, jež není ani neznalostí, která si žádá suplement (doplněk) vědění, ani nedorozuměním, které si žádá užívání menšího počtu slov. Případy neshody jsou ty, v nichž dohadování o tom, co znamená mluvit, tvoří samu racionalitu mluvní situace. Mluvčí zde stejnými slovy zároveň rozumějí i nerozumějí totéž. Existují všemožné důvody by nějaké X mělo nějakému Y současně rozumět i nerozumět: třeba proto, že sice jasně rozumí tomu, co mu druhý říká, ale nevidí předmět, o němž druhý mluví; anebo proto, že týmž slovem chápe a musí chápat, že týmž slovem vidí a chce ukázat jiný předmět či jiné rozumové zdůvodnění v téže argumentaci. Neshoda se rovněž nevztahuje pouze na slova. Obecně se vztahuje na samotnou situaci těch, kdo mluví. Tím se neshoda odlišuje od rozepře (différend). Neshoda se netýká otázky nesourodosti různých větných režimů a přítomnosti či nepřítomnosti pravidla pro posuzování různorodých žánrů diskursu. Netýká se ani tak argumentace jak spíše toho, o čemž lze argumentovat, přítomnosti či nepřítomnosti společného předmětu mezi X a Y. Týká se smyslového zpřítomnění tohoto společného předmětu, samotné schopnosti mluvčích jej prezentovat. Krajní situací neshody je, když X nevidí společný předmět, který mu Y předkládá, protože nechápe, že zvuky, jež Y vydává, skládají slova a zřetězení slov podobná těm jeho. Klamnost výroku „Rozuměli jste mi?“ se v odpovědích komplikuje: „Rozumíme, co nám říkáte, když říkáte, rozuměli jste mi?“ Rozumíme, že když říkáte, rozuměli jste mi?, ve skutečnosti říkáte: „Nemusíte mi rozumět, nemáte prostředky, jak mi rozumět atd.“. Rozumíme tomu, že používáte médium komunikace, aby jste nám vnutil vaší řeč. Rozumíme, že lžete, když jako společný jazyk předkládáte jazyk vašich příkazů. Chápeme zkrátka, že veškerá universalita jazyka a komunikace je jen klam, že existují jen různé idiomy (ustálené spojení slovních tvarů, slov typické pro určitý jazyk)moci a že i my si musíme utvořit svůj vlastní……..jistě by šlo dále J.R. citovat, ale mohl by stačit i tento krátký, přesto navýsost výstižný úvod. Nemínil jsem se v žádném případě touto citací připojovat k diskusím o svobodě projevu, slova apod. Vlastně jsem jen chtěl připomenout, že domnělá chytrost desítek komentářů na téma posledních dní, tedy na islám, křesťanství, judaismus atd., je neshodou, neshodou, kterou si málokdo uvědomuje a tím bohužel šíří a infikuje veřejný prostor bludy v domnění, že hlásá a vidí pravdu. Pokud je na úrovni domácích rozepří, či klubových diskusí, je to sice hloupé, ale ničemu a nikomu se příliš neubližuje, pouze sobě. Pokud je to však šířeno skrze různá (mas)média, začíná být hůře. Většina populace stále médiím důvěřuje a tím usnadňuje vlastní manipulativnost. Pokud se přidají politici (a je pak jedno, jestli sami věří svým slovům, nebo pouze svá slova předstírají v údajném zájmu společnosti) často jen, vlastně skoro pokaždé, pro své snadné politické body (populismus), dochází v tomto vzájemném součtu nutně k chaosu, nedůvěře, strachu i hysterii. Na závěr si dovolím ocitovat závěr výše zmíněného textu J.Ranciera z roku 1995: „Způsob, jakým by nějaká nová politika mohla prolomit kruh blažené konsenzuality a popřeného lidství, v současnosti nelze předvídat ani o něm rozhodnou“.