ZÍTRA V BRUSELU
Už zítra budou nejvyšší představitelé států Evropské unie rozhodovat o smlouvě, která má zakotvit pravidla pro fungování společného celku po rozšíření na 27 zemí, v globální konkurenci a po odmítnutí návrhu ústavní smlouvy ve Francii a Nizozemsku.
Úkol české delegace není snadný už proto, že česká politika se zmítá mezi eurofobií prezidenta republiky a jeho stoupenců a odpovědnými zastánci prohlubování hospodářské a politické integrace. Tým premiéra Topolánka bude muset v postoji ke každému z otevřených témat rozhodnout, zda chceme patřit k těm, kteří integraci posilují nebo k těm, kteří ji chtějí co nejvíce oslabit.
Odpůrcům už návrh smlouvy vyšel vstříc vyškrtnutím ústavní symboliky. Místo ústavy bude smlouva nebo jen dodatky ke smlouvám existujícím. Ministr zahraničí se snad bude jmenovat „vysoký představitel pro vnější vztahy“. Óda na radost a modrá vlajka s hvězdičkami se už dávno staly symboly evropské integrace a žádný dokument je nemůže zavést ani zrušit. Ne všichni jsou však s odporem k symbolům spokojeni. Škoda, že k nim nepatříme.
Rozhodující střety proběhnou o míru politické integrace – o právní subjektivitu EU, o Chartu základních práv, o reformu institucí, jejich složení a kompetence, vztahy mezi nimi a národními orgány, o míru společné zahraniční a bezpečnostní politiky nebo o kvóty pro většinové hlasování.
Návrh smlouvy přihlíží k pravidlům dojednaným v návrhu evropské ústavy, kterou schválilo 18 členských zemí, mezi nimi 10 z nově přijatých, které nelze ignorovat. Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a mnozí další chtějí zachovat nejdůležítější principy odmítnuté ústavy. Tony Blair opakoval v pondělí v parlamentu, že ve čtyřech oblastech neustoupí: v zahraniční politice, trestním právu, daních a v odmítání Charty základních práv. Jistá naděje je v tom, že Blair bude sotva chtít zakončit svou kariéru negací evropské dohody. Navíc Britové jsou tradičně mistři kompromisu.
Český odpor k harmonizaci daní je zbytečný, protože daně nejsou na jednacím stole. Měli bychom však počítat s tím, že společný ekonomický prostor, má-li být schopen konkurovat rychle rostoucím neevropským hráčům, si bude vynucovat společná pravidla. Možná podobně jako ve Spojených státech, kde vedle unijního daňového základu, při němž občan USA má své Social Security Number, existují samostatné daně a sociální pravidla v jednotlivých státech unie a také v mnohých městech.
Českým přínosem má být „oboustranná flexibilita“, tedy možnost přenášet kompetence nejen na unii, ale také je vracet na národní úroveň. Zpřesnění dosavadních pravidel by neuškodilo. Nalézání rovnováhy podle principů subsidiarity však souvisí a vždy bude souviset s vyvíjejícími se nároky na řešení úkolů a s ne vždy shodnými politickými zájmy. Nebezpečí je skryté v takovém neurčitém „zpřesňování“, při němž by si každý přenášel co chce kam chce a místo pružného hledání efektivní úrovně řešení by posiloval odstředivé nacionalistické tendence.
Česká vláda se chystá podpořit Nizozemsko, které požaduje pro národní parlamenty právo vetovat evropskou legislativu. Představa, že jeden parlament by použitím „červené karty“ mohl zrušit dohodu už schválenou Evropskou radou a Evropským parlamentem by ovšem paralyzovala činnost unie. Kompromisem by mohla být jakási „žlutá karta“, použitelná pouze před konečným přijetím společného rozhodnutí.
Polsko hrozí vetem, pokud nedostane větší podíl hlasů v Evropské radě při většinovém rozhodování. Česká delegace je chce podporovat, ale jak překl premiér Topolánek, nebude kvůli tomu vetovat případný kompromis. Čeští politici zřejmě pochopili, že Polsko má širší vějíř možností. Merkelová Polákům slíbila, že jejich návrhy nebudou „zameteny pod koberec“, ať už to znamená cokoli. Na Poláky může působit Sarkozyho nabídka uznávat Polsko jako jednu ze šesti evropských mocností. Jaroslaw Kaczynsky už na ní zřejmě reagoval, když v le Mondu řekl, že chce, „aby se Evropa stala opravdovou supervelmocí“ s ozbrojenými silami pod nadnárodním velením.
Lze jen stěží přijmout český postoj k odmítání Charty základních práv jako součásti smlouvy. Zní to jako ozvěna někdejšího odporu k začlenění Listiny základních práv a svobod do české ústavy, napadané jako její „zaplevelení“. Zápas o dodržování lidských práv byl sjednocujícím prvkem úsilí, které u nás vedlo k listopadu 1989. Patří to k našemu historickému dědictví. Navíc je podpora lidských práv jednou z vyhlášených priorit současné české politiky. Chceme snad podporovat prosazování základních práv ve světě a bojíme se zakotvit je jako vzor chování a princip vztahů v Evropské unii?
Nebudou-li četné dosud existující rozpory překonány, hrozí, že summit zkrachuje nebo že výsledkem bude bezzubý a nefunkční text založený na minimální shodě. Předseda Evropské komise Barroso varoval, že nezdar evropské smlouvy hrozí rozdělením kontinentu. Také Sarkozy připomíná, že některé státy mohou postupovat rychleji než ostatní. V takové vícerychlestní Evropě nelze nikomu vnutit rozhodnutí, ale nelze, aby „některá země mohla bránit ostatním jít vpřed“. Můžeme si tedy vybrat, zda chceme být v jakémsi druhořadém postavení, při němž budou o evropské politice rozhodovat jiní a nám ve středu Evropy stejně nezbyde nic jiného než se jejich pravidlům podřídit. Nebo zda chceme vstoupit do hlavního proudu, v němž budeme podle míry naší aktivity a tvůrčích schopností u vesla. Blížící se předsednictví nám navíc nabízí být na kapitánském můstku. Jak se této role zhostíme ovlivní naše další postavení na evropské lodi.
O tom, zda zůstaneme u kormidel nebo spadneme do podpalubí, začináme rozhodovat už zítra v Bruselu.
Úkol české delegace není snadný už proto, že česká politika se zmítá mezi eurofobií prezidenta republiky a jeho stoupenců a odpovědnými zastánci prohlubování hospodářské a politické integrace. Tým premiéra Topolánka bude muset v postoji ke každému z otevřených témat rozhodnout, zda chceme patřit k těm, kteří integraci posilují nebo k těm, kteří ji chtějí co nejvíce oslabit.
Odpůrcům už návrh smlouvy vyšel vstříc vyškrtnutím ústavní symboliky. Místo ústavy bude smlouva nebo jen dodatky ke smlouvám existujícím. Ministr zahraničí se snad bude jmenovat „vysoký představitel pro vnější vztahy“. Óda na radost a modrá vlajka s hvězdičkami se už dávno staly symboly evropské integrace a žádný dokument je nemůže zavést ani zrušit. Ne všichni jsou však s odporem k symbolům spokojeni. Škoda, že k nim nepatříme.
Rozhodující střety proběhnou o míru politické integrace – o právní subjektivitu EU, o Chartu základních práv, o reformu institucí, jejich složení a kompetence, vztahy mezi nimi a národními orgány, o míru společné zahraniční a bezpečnostní politiky nebo o kvóty pro většinové hlasování.
Návrh smlouvy přihlíží k pravidlům dojednaným v návrhu evropské ústavy, kterou schválilo 18 členských zemí, mezi nimi 10 z nově přijatých, které nelze ignorovat. Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a mnozí další chtějí zachovat nejdůležítější principy odmítnuté ústavy. Tony Blair opakoval v pondělí v parlamentu, že ve čtyřech oblastech neustoupí: v zahraniční politice, trestním právu, daních a v odmítání Charty základních práv. Jistá naděje je v tom, že Blair bude sotva chtít zakončit svou kariéru negací evropské dohody. Navíc Britové jsou tradičně mistři kompromisu.
Český odpor k harmonizaci daní je zbytečný, protože daně nejsou na jednacím stole. Měli bychom však počítat s tím, že společný ekonomický prostor, má-li být schopen konkurovat rychle rostoucím neevropským hráčům, si bude vynucovat společná pravidla. Možná podobně jako ve Spojených státech, kde vedle unijního daňového základu, při němž občan USA má své Social Security Number, existují samostatné daně a sociální pravidla v jednotlivých státech unie a také v mnohých městech.
Českým přínosem má být „oboustranná flexibilita“, tedy možnost přenášet kompetence nejen na unii, ale také je vracet na národní úroveň. Zpřesnění dosavadních pravidel by neuškodilo. Nalézání rovnováhy podle principů subsidiarity však souvisí a vždy bude souviset s vyvíjejícími se nároky na řešení úkolů a s ne vždy shodnými politickými zájmy. Nebezpečí je skryté v takovém neurčitém „zpřesňování“, při němž by si každý přenášel co chce kam chce a místo pružného hledání efektivní úrovně řešení by posiloval odstředivé nacionalistické tendence.
Česká vláda se chystá podpořit Nizozemsko, které požaduje pro národní parlamenty právo vetovat evropskou legislativu. Představa, že jeden parlament by použitím „červené karty“ mohl zrušit dohodu už schválenou Evropskou radou a Evropským parlamentem by ovšem paralyzovala činnost unie. Kompromisem by mohla být jakási „žlutá karta“, použitelná pouze před konečným přijetím společného rozhodnutí.
Polsko hrozí vetem, pokud nedostane větší podíl hlasů v Evropské radě při většinovém rozhodování. Česká delegace je chce podporovat, ale jak překl premiér Topolánek, nebude kvůli tomu vetovat případný kompromis. Čeští politici zřejmě pochopili, že Polsko má širší vějíř možností. Merkelová Polákům slíbila, že jejich návrhy nebudou „zameteny pod koberec“, ať už to znamená cokoli. Na Poláky může působit Sarkozyho nabídka uznávat Polsko jako jednu ze šesti evropských mocností. Jaroslaw Kaczynsky už na ní zřejmě reagoval, když v le Mondu řekl, že chce, „aby se Evropa stala opravdovou supervelmocí“ s ozbrojenými silami pod nadnárodním velením.
Lze jen stěží přijmout český postoj k odmítání Charty základních práv jako součásti smlouvy. Zní to jako ozvěna někdejšího odporu k začlenění Listiny základních práv a svobod do české ústavy, napadané jako její „zaplevelení“. Zápas o dodržování lidských práv byl sjednocujícím prvkem úsilí, které u nás vedlo k listopadu 1989. Patří to k našemu historickému dědictví. Navíc je podpora lidských práv jednou z vyhlášených priorit současné české politiky. Chceme snad podporovat prosazování základních práv ve světě a bojíme se zakotvit je jako vzor chování a princip vztahů v Evropské unii?
Nebudou-li četné dosud existující rozpory překonány, hrozí, že summit zkrachuje nebo že výsledkem bude bezzubý a nefunkční text založený na minimální shodě. Předseda Evropské komise Barroso varoval, že nezdar evropské smlouvy hrozí rozdělením kontinentu. Také Sarkozy připomíná, že některé státy mohou postupovat rychleji než ostatní. V takové vícerychlestní Evropě nelze nikomu vnutit rozhodnutí, ale nelze, aby „některá země mohla bránit ostatním jít vpřed“. Můžeme si tedy vybrat, zda chceme být v jakémsi druhořadém postavení, při němž budou o evropské politice rozhodovat jiní a nám ve středu Evropy stejně nezbyde nic jiného než se jejich pravidlům podřídit. Nebo zda chceme vstoupit do hlavního proudu, v němž budeme podle míry naší aktivity a tvůrčích schopností u vesla. Blížící se předsednictví nám navíc nabízí být na kapitánském můstku. Jak se této role zhostíme ovlivní naše další postavení na evropské lodi.
O tom, zda zůstaneme u kormidel nebo spadneme do podpalubí, začináme rozhodovat už zítra v Bruselu.