Bělehradský parlament téměř jednomyslně zakázal srbským politikům přijmout nezávislost Kosova a nařídil jim odmítnout jednání o přistoupení k EU, pokud Brusel nezávislost uzná, případně přerušit styky se státy, které by to učinily. Sotva to někdo ocení jako moudré. Jenže co Srbsku, které je léta rukojmím nezodpovědného přístupu amerických a mnoha evropských politiků, po letech vydírání zbývá?


Trojka USA, EU a Ruska ukončila poslední jednání se Srby a s kosovskými Albánci závěrem, že možnost dohody zřejmě definitivně padla. To je však jasné už nejméně deset let. Albánská reprezentace trvá na nezávislosti, srbská vláda nabízí širokou autonomii. Naposledy až hong-kongského typu. Mezinárodní vyjednavači však nikdy vážně nehledali kompromis, ale chtěli přesvědčit, případně vydíráním donutit Srby, aby přijali kosovskou nezávislost. Z vyjednavačů pouze Rusové, ať už jsou jejich motivy jakékoli, setrvali v názoru, že je to nejhorší varianta pokusů o stabilizaci Balkánu.

Rukojmím jsou i kosovští Albánci, kterým někteří, zejména Američané, nezávislost slibovali. Léta váhání potvrzují, že tuší možná nebezpečí, Argument: “A jaká je alternativa?”, stejný jako při bombardování Jugoslávie, je trpkým svědectvím bezvýchodnosti té americké a evropské politiky, která se chce zbavit odpovědnosti.

Kosovo bylo vždy součástí Srbska. Snaha zdůvodnit uznání nezávislosti vede proto k bizarním nápadům. Pojem “Kosovar” má naznačovat multietnicitu. Jenže v Kosovu se nikdo nepovažuje za Kosovara, ale za Albánce, Srba, Turka, Roma atd. “Kosovská identita neexistuje,” říká Hashim Thaci a podle Migjena Kelmendiho Albánci odmítají náhražky jejich národní identity jako zradu. Tendencím o sjednocení Albánců, které zatím uskutečnili jen Mussolini a Hitler, má čelit zákaz používat v Kosovu Skanderbergovu vlajku, státní symbol Albánie. Je ovšem vlajkou všech Albánců a kosovských především, protože centrem albánské národní ideologie je odjakživa Kosovo. V soutěži o nový prapor “kosovarští” umělci poslali mezinárodní inženýry jejich státnosti k čertu - bez výjimky navrhli rudé plátno s variantami Skanderbergovy orlice.

Neustálé opakování samozřejmostí je jako házení hrachu na stěny neporozumění, falše, dvojích standartů v hodnocení nedávné historie a snah zbavit se problému. Výsledkem může být jen rozfoukávání doutnajících ohňů. Už to znovu cítíme v Makedonii, jejíž západní část a jižní Srbsko albánští nacionalisté označují za “východní Kosovo”. Za dvanáct let mezinárodní správa Bosny a Hercegoviny po Daytonu zajistila jakž takž normální život, ale rozdělení zůstalo. Jak vytvořit stát rovnoprávných občanů, když například bosenští Chorvaté volí v chorvatských volbách a s chorvatskými pasy nepotřebují na rozdíl od ostatních obyvatel Bosny viza do mnoha evropských zemí. Srbové i Chorvaté respektují realitu, ale stejně si většinou myslí, že připojení ke státům mateřského národa by nebylo špatné řešení.

Změna hranic podle etnického principu je časovaná bomba. Srbští demokraté přesvědčovali, že podle něho nelze měnit hranice s Chorvatskem a Bosnou. Jak mají vysvětlit, že teď by Srbové měli etnický princip přijmout. Putinův poradce Sergej Jastržemskij připomněl, že totéž platí pro Abchazii. Chápou to mimo jiné na Slovensku, v Rumunsku, ve Španělsku nebo na Kypru. Turecko, Írán a Syrie cítí nebezpečí v kurdské autonomii v Iráku, která by mohla nabídnout čtyřicetimilionovému kurdskému národu, rozdělenému do pěti států, základnu pro jeho případné usilí o sjednocení. Tvrzení, že uznání Kosova bude výjimečný případ, je další pokryteckou výmluvou, které se menšinoví nacionalisté mohou jen vysmát.

Uznání Kosova by znamenalo další úder mezinárodnímu právu. Rada bezpečnosti potvrdila Kosovo jakou součást Jugoslávie. Podle helsinských dohod lze hranice měnit jen se souhlasem všech, kterých se to týká. A žádný stát nepřijme bez odporu odtržení části svého území proto, že tam většina mluví jiným jazykem. Má se na počátku jednadvacátého století opakovat Mnichov? Důsledky známe.

Rukojmím jsme proto my všichni. Také naše bezpečnost závisí na stabilizaci Balkánu. Bez Srbů není možná. Srbsko je centrální, největší a nejvyspělejší zemí jihovýchodní Evropy. Je jedinou mnohonárodní společností v oblasti. Srbové nezapomněli na spojenectví s Dohodou v první- a s protihitlerovskou koalicí v druhé světové válce. Nechtějí válku, ale mohou být do ní zataženi, pokud albánští nacionalisté začnou znovu útočit v jižním Srbsku nebo se pokusí překročit v Mitrovici řeku Ibar a vyhnat Srby z poslední části Kosova, kde ještě mohou volněji žít. Mezinárodní organizace a jejich vojenské síly v provincii plánují zabránit násilnostem. Po selhání desetiletého úsilí ochránit životy a kulturní památky a vytvářet základy demokratické mnohonárodní společnosti, lze odhadnout, jak to dopadne. Zejména když kosovsko-albánští extrémisté, kterým nedokázali zabránit chopit se skutečné moci po skončení bombardování Jugoslávie, získají jakkoli omezenou nezávislostí ještě větší prostor pro její upevnění.

Má někdo reálnou sílu tomu zabránit? Možná ne. Ale mnozí, kteří vědí o hrozících nebezpečích, se stávají rukojmími obav o nejednotnost Evropské unie. Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku však lze stavět jen na pravdivém poznání a odvaze za ním stát. Saša Vondra říká: “Chceme Balkán na palubě – pouze tak hranice na Balkáně ztratí svůj význam stejně jako zmizely v Evropě.” Je proto třeba přesvědčovat partnery, že místo dalšího rozvracení Balkánu pochybnou nezávislostí Kosova je nutné balkánským národům systematicky nabízet podporu a reálnou perspektivu evropské integrace.

(Právo 8.1. 08)