Programové prohlášení vlády říká: „Víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát.“

Proti pravicově fundamentalistickému zpochybňování aktivních funkcí státu je třeba důrazně prosazovat pochopení, že hodnotu státu určuje míra vědomí, že stát jsme my. My občané stát potřebujeme pro zajištění veřejných služeb – školství, zdravotnictví, kultury, sociální spravedlnosti, zdravého životního prostředí. Ani bezpečnost, služby policie, hasičů, armády, zahraniční politiku, ani pravidla podnikání, která znevýhodní chamtivost a budou překážet propojení businessu s politikou, nám nezajistí žádná ruka trhu. To je role státu.

Jiří Přibáň navíc upozorňuje, že ve větě vládního prohlášení je skrytá „globální hrozba, kterou však není ekonomická krize nebo kolaps systému veřejných financí, ale celkový rozpad sociální dimenze moderního občanství“. Občana nelze redukovat na ekonomický subjekt. Podle Pavla Baršy „ve svém důsledku pohlcení politiky ekonomikou znamená nastolení nedemokratické vlády těch, jejichž životní způsob a zájmy jsou spojeny se sférou akumulace kapitálu.“

Současná česká vláda se vydává za vládu „rozpočtové odpovědnosti“. Vlády „reálného socialismu“, jak svému režimu říkaly, byly také „rozpočtově odpovědné“. Předstíraly vyrovnané rozpočty. Narůstající dluhy jsme proto měli všichni: v opadaných fasádách a bídných službách měst a vesnic, v zanedbané dopravní a vodovodní infrastruktuře, bez investic do modernizace v zaostávání našich podniků za světovým vývojem a v potlačování občanské iniciativy a tvořivosti. Zaměstnanost stát udržoval také omezováním životní úrovně všech a policejní perzekucí těch, kteří neměli v občance razítko od zaměstnavatele.

Dnes můžeme svobodně zůstat doma. Masivní škrty současné vlády však výrazně oslabují veřejné služby a omezování investic do infrastruktury může vést k podobnému ekonomickému zaostávání a narůstání veřejného dluhu jako v dobách předlistopadových. Mnozí lidé postupně ztrácejí schopnost zajišťovat každodenní potřeby a platit nájmy, ztrácejí zaměstnání a roste počet bezdomovců. Většina občanů zatím slyší na nutnost šetřit, ačkoliv dluhy nenadělali oni. Potřebné prostředky přitom lze získat. Progresivní zdanění je v naší civilizaci samozřejmostí. Miliardy polyká korupční zadávání veřejných zakázek, jejichž ceny dále navyšují svými maržemi parazitní zprostředkovatelské agentury.

V posledních dvaceti letech se stalo módou být „správně pravicový“. Pojmy pravice a levice jsou zatíženy mnohými různě chápanými významy. Nicméně, protože v současné situaci nabývají nových významů, je třeba se přestat bát otevřeně se přihlásit k levici. Václav Bělohradský to formuloval přesně: „Brutální pravicový diskurz bourá sociální předpoklady demokracie, proto kdo dnes volí levici, nevolí jen sociální demokracii, volí demokracii.“

Tato situace nabízí sociální demokracii novou šanci. Má-li však uspět ve snaze prolomit mentální bariéru podřizování všech aspektů života společnosti pravidlům businessu, nestačí proto pouze hájit ta či ona práva zaměstnanců. To je nutné. Ale především je třeba usilovat o změnu myšlení. Důsledně vysvětlovat, že tvůrcem bohatství společnosti nejsou jen podnikatelé, ale také učitelé, vědci, lékaři, umělci, lidé pečující o nemocné a slabé, hasiči, všichni, kdo myslí na kvalitu našeho životního, kulturního a sociálního prostředí. Každý z nás se musí rozhodnout, zda chce být trpným konzumentem nebo aktivním občanem.
Nedávno zesnulý Tony Judt upozornil, že se „stalo zvykem předpokládat, že všichni chceme to samé a že máme jen lehce rozdílné názory na to, jak toho dosáhnout. To je ale prostě falešné…Ti, kteří nepotřebují veřejné služby…neusilují o totéž, o co lidé, kteří jsou závislí výlučně na veřejném sektoru.“ A ptá se: „Kolik jsme vůbec ochotni zaplatit za dobrou společnost?“ Co když „poskytování všeobecných speciálních služeb, veřejného zdravotního pojištění nebo dotované veřejné dopravy je ve skutečnosti finančně efektivním způsobem“. „Nemůžeme dál takhle žít“, začal Judt svou loňskou přednášku v New Yorku, kterou jako svou závěť vložil jako první kapitolu do své poslední knihy Zle se vede zemi. A Maurice Lévy, který vidí příčinu současné krize západní civilizace a demokracie „ve ztrátě smyslu, ztrátě hodnot, našich hodnot“, uzavírá: „Kapitalismus po krizi bude etický nebo nebude.“

Je zřejmé, že usilovat o překonání současné krize euroamerické civilizace nelze jen v rámci jednoho státu, jakkoli velikého. V obraně a rozvoji občanské společnosti se socialisté mohou opřít o rostoucí intelektuální zázemí sociálního cítění na obou stranách Atlantiku. Sami mají k dispozici Evropskou socialistickou stranu, socialistický klub Evropského parlamentu a možnosti spolupráce jednotlivých socialistických stran. Těchto možností nestačí využívat pro každodenní praktické úkoly, ale především pro formulování společné vize. K tomu je třeba doma i v evropském socialistickém hnutí a u jeho přibývajících spojenců – nestraníků, křesťanských, ekologických a dalších svobodomyslných občanů a občanských iniciativ - prosadit pochopení, že nejen státy jsme my, ale že také Evropa jsme my. Také na tom, jak aktivně a tvořivě se na tomto společném úsilí bude sociální demokracie podílet, závisí její význam, smysl a úspěch.