Ve středu jsme zahajovali spolu s komisařem Vladimírem Špidlou a šéfem Paktu stability pro jihovýchodní Evropu Erhardem Busekem v paláci Berlyamont, sídle evropských komisařů, výstavu plakátů studentů balkánských uměleckých škol. Studentskou soutěž na téma Balkánské vnímání evropské identity vypsala česká Rada pro mezinárodní vztahy.

V průběhu vernisáže přišel srbský prezident Boris Tadič s ministrem zahraničí Vukem Jeremičem a s komisařem pro rozšíření Oli Rehnem. O chvíli později zasedli, aby jednali a parafovali asociační a stabilizační dohodu Srbska s Evropskou unií. Konečný podpis čeká na plnění podmínek, které nejen Srbsku, ale také ostatním zemím evropská komise uložila. Některé z nich jsou pro přijetí samozřejmé. Cílem jiných je odkládat rozhodování, protože EU dosud neví, jak a kdy se chce rozšířit do většiny jihovýchodní Evropy. Nestrávila dosud minulé rozšíření a další kroky jsou závislé na schvalování lisabonské reformní smlouvy.

Plakáty studentů ze Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Bulharska a Turecka odrážejí tyto nejistoty, naděje a obavy o evropskou perspektivu. Z plakátu studentky Enisy Bravo ze Sarajeva zazněla ozvěna snu Martina Luthera Kinga: „Drahá EU, máma říká, že se nikdy nestaneme součástí EU, ale když nechcete mámu a tátu, přijměte mne, protože I have a dream! Love from B & H.“ Vítězný plakát Zdravka Delibašiče z Cetinje umístil do středu černé plochy velkou bílou klíčovou dírku. Ekin Kilič z Ankary nakreslil zvědavého chlapečka se svatozáří z evropských hvězdiček, který se ptá: „Být turecký Evropan či nebýt turecký Evropan?“ Z některých plakátů čiší pesimismus, ale většina vyzařuje napětí mezi pochybnostmi a vůlí patřit do Evropy. Marijana Šijakoska ze Skopje zvolila výroční unijní padesátku v hvězdičkách s nápisem There should be a place for us. (Kdo má zájem, může si na www.rmv.cz prohlédnout katalog plakátů.)

Na chodbách Berlyamontu je cítit, že nad Evropou visí Damoklův meč osudu Kosova a důsledků možných nedomyšlených rozhodnutí pro celý Balkán, především pro Srbsko, Makedonii a Bosnu a Hercegovinu. Parafování srbské smlouvy s EU se urychlilo, protože vyhlášení nezávislosti Kosova by zabrzdilo jakýkoli pozitivní vývoj. Co dělat, vyhlásí-li kosovští Albánci 10. prosince nezávislost? Spojené státy ji chtějí uznat, někteří Evropané chtějí následovat. Ne však většinou příliš ochotně a ne všichni. Slovensko, Rumunsko nebo Španělsko v odtržení Kosova od Srbska cítí nebezpečí v uplatňování etnického principu při určování evropských hranic. Jiní přemýšlejí, jaké důsledky by to mělo pro respekt k mezinárodnímu právu, které helsinským závěrečným aktem zakazuje změnu hranic bez souhlasu všech, kterých se týká.

Co by to znamenalo pro Abcházii a Osetii? A jak vysvětlovat Kurdům, žijícím v pěti státech, že čtyřicetimilionový národ nemá stejný nárok jako necelé dva milióny kosovských Albánců. Albánci na rozdíl od Kurdů už jeden národní stát mají. Ale snahy o nezávislý Kurdistán, byť třeba zatím jen v Iráku, už dnes vyvolávají zejména v Turecku, v Syrii a Íránu obavy ze snah o Velký Kurdistán a noční můru světových politiků. Proti tomu jsou snahy o Velkou Albánii, či přesněji Velké Kosovo, peanuts, neboli burské oříšky, jak se říká v americké angličtině.

O čem přemýšlet mají také Češi. Připravují se na předsednictví v EU na jaře 2009 ale nevědí, jakou roli budou hrát. Bude-li ratifikovaná lisabonská smlouva podle plánu do konce roku 2008, mnohá její ustanovení budou platit často až po mnoha letech. Ale od 1.ledna 2009 by EU měla prezidenta a ministra zahraničí, byť se bude jmenovat jinak. České předsednictví by pak pod nimi zajišťovalo stovky administrativních úkolů spojených se zaváděním reformy do praxe. Byla by to spousta užitečné práce, ale nikoli politické vedení.

To všechno může být ještě jinak. Prezidentem nemusí být Tony Blair a „vysokým představitelem pro zahraniční politiku“ Joschka Fischer, jak se tu po chodbách šušká. Není také jisté, zda bude smlouva včas ratifikována. Například proto, že ji nebude mít v Belgii kdo schválit, protože už půl roku se Vlámové s Valony přou o podmínky soužití podobně jako Češi a Slováci před rokem 1992. Už půl roku nejsou schopni sestavit vládu.

Ale především není zatím vůbec jisté, že je Česká republika připravena na náročné proplouvání peřejemi, jejichž zákruty a balvany pod vodou dosud neznají ani trénovaní evropští vodáci. Přitom na rozdíl od nich dosud nemáme ani český člun s posádkou, jejíž členové mají společnou vizi kam a jak plout.

V Bruselu pršelo a foukal ledový vítr. Prý je tam vůbec nejhorší počasí v Evropě. Belgický diplomat mi říkal, jaká je škoda, že jsme nebyli v unii od začátku. Praha by prý byla nejkrásnější hlavní město Evropy. Krásné jistě, ale to by stejně nestačilo.