Nemíním se příliš zabývat spory o definici totality. Pro některé bylo celé období od roku 1948 do listopadu 1989 totalitní, aniž zkoumají jeho různé fáze. Jiní považují za totalitní pouze poúnorové období do Stalinovy smrti, případně do jeho odsouzení Chruščovem a kladou důraz na zvláštnosti té či oné doby. Václav Havel v době disentu mluvil o post-totalitní společnosti, protože totalita, která nemůže zabránit všem formám odporu a kritiky už není absolutní. Navrtávání skulin do totalitní zdi vede nakonec k jejímu zhroucení. U nás to potvrdilo Pražské jaro a listopad 1989.

Záludnost sporu o totalitu je v úhlu pohledu. Člověk, který se považuje za pasivní oběť režimu, mluví o době nesvobody. Tato doba však byla také především dobou boje za svobodu. Ondřej Neff se na něm v rozhlase podílel, ale jako by na to ve svém úhlu pohledu v Lidových novinách (5.1.2008) zapomněl.

Pracovali jsme v zahraniční redakci rozhlasu, „vedené statečným Milanem Weinerem“, spolu. Ondřej má pravdu, že „relativní svoboda, volnost osobního projevu, to byl každodenní zápas s mocí“. Nikoli ovšem v roce 1968, kdy svoboda medií byla omezena jen našimi schopnostmi a našim chápáním geopolitické situace, v níž Západ uznával sovětskou sféru vlivu. V průběhu šedesátých let byl však zápas s mocí nejvýznamnějším znakem doby. Bez jeho energie nebylo možné Pražské jaro jako celonárodní výraz touhy po svobodě.

Šedesátá léta znamenala téměř každodenní průlom do mocenské manipulace. Při kubánské raketové krizi jsme vybojovali zavedení servisu Reuters a Agence France Presse do redakce. Po rozhovoru s Henry Kissingerem na jaře 1964, k němuž jsem neměl předběžný souhlas, jsme měsíc zápasili o jeho vysílání, ale protože na ÚV KSČ museli rozhodovat „systémově“, prosadili jsme právo dělat rozhovory se zahraničními hosty už bez překážek. To jsou jen dva příklady základních změn a moji kolegové by mohli doplnit spousty dalších. Milan Weiner prosadil večerní živé komentované zpravodajství, hodinové diskusní pořady na VKV, kde jsme komentovali otevřeně světové události, přeměnu Písniček s telefonem v politický diskusní pořad atd. A protože jsme nemohli kritizovat Sovětský svaz a politbyro, věnovali jsme se čínské a albánské vnitřní a zahraniční politice jako kdysi Karel Havlíček Borovský Irsku. Občané nám rozuměli.

Podobně zavádějící je názor, že vynikající umělecká díla šedesátých let byla „na režimu vyvzdorována“, když se je „někomu někde podařilo prosadit…jako příspěvek k upevňování vůdčí pozice strany“. Vždyť autoři Žertu a Sekyry, Milan Kundera a Ludvík Vaculík, byli členové komunistické strany, kteří patřili k hlavním řečníkům památného sjezdu spisovatelů v roce 1967. Po něm aktéři poúnorového běsnění už ani zoufalými akcemi, například převzetím Literárních novin, nedokázali odvrátit svůj pád. Leden 1968 potvrdil, že i v komunistické straně, včetně jejích aparátů, převládli lidé, kteří se chtěli zbavit dědictví stalinismu. Socialismus s lidskou tváří byl možná málo koncepční vizí budoucnosti, ale úspěch Pražského jara mohl o dvacet let uspíšit nejen u nás konec režimu – ať už mu budeme říkat totalitní, post-totalitní nebo autoritářský. Pochopili to Brežněv, Ulbricht a Gomulka a prosadili jeho potlačení. Důsledky po letech pochopil i Gorbačov, když mi řekl: „Mysleli jsme, že rdousíme Pražské jaro, ale rdousili jsme sebe sama.“

Dvacet let „reálného socialismu“ (máme takový, jaký je, řekl Vasil Bilak) znamenalo konec ideologie a totální stagnaci veřejného života, včetně ekonomiky. Jedinou garancí vyhnívajícího režimu byl možný „pohyb sovětských tanků“, jak ještě v roce 1982 odpověděl Bronislav Geremek na otázku, jaké jsou limity Solidarity. Ale i v těchto nepříjemných dobách, v nichž někteří z nás strávili několik let v kriminále, nebyla nejvýznamnějším prvkem tehdejších českých dějin ubohost vyhnívající moci, ale rostoucí odpor občanů. V Chartě 77 a desítkách nezávislých skupin, edicích jako Petlice nebo Expedice, svobodné literární a publicistické činnosti, v založení xeroxových Lidových novin jako deníku vycházejícího jednou měsíčně, i v tiché drobné práci mlčící většiny, přerůstající v otevřené demonstrace až po milión lidí na Václavském náměstí a českých a slovenských městech, kde se proměnili z obyvatel v občany.

Proto: Jakkoli užitečné je archivování svazků Státní bezpečnosti a jejich vědecké zkoumání, je pro český národ urážlivé označovat je za paměť národa. Jsou pamětí StB. Svědectvím o ní, o udavačích a o obětech, které zlomili vydíráním nebo strachem. To však tvoří možná méně než jedno procento národní paměti. Mnohem významnější jsou archivy, které shromážil Vilém Prečan nebo Jiří Gruntorád v Libri prohibiti. Dokumentují světlé stránky nedávné české minulosti. Nikoli její temné skvrny, ale jasné barvy statečného chování, aktivního odporu stejně jako tichého uchovávání lidské důstojnosti, posilují naše dosud nepříliš silné sebevědomí, potřebné pro zvládnutí výzev budoucnosti včetně prosazení výrazné pozice českého národa ve sjednocující se Evropě.

(LN 10.1 2008)