Nádor vyhlášení nezávislosti Kosova a jejího uznávání už metastázuje. Albánská strana v Makedonii vystupuje z koaliční vlády. Její šéf Manduh Thaci požaduje mimo jiné uznání kosovského státu, dvojjazyčnost, povolení Skanderbergovy vlajky s orlicí (státní symbol Albánie) a jednání o federalizaci státu, tedy o faktickém rozdělení země.

Západu Makedonie albánští nacionalisté říkají (stejně jako Preševskému údolí v jižnímu Srbsku) východní Kosovo. Také hlavní albánské strany v Preševském údolí se netají konečným cílem sjednotit Albánce do jednoho státu. Právě to demonstrují oznámením, že se v květnu neúčastní srbských parlamentních voleb.

Američané chtějí na dubnovém summitu NATO nabídnout členství Albánii a - překonají-li odpor Řecka - také Makedonii. Doufají, že jejich přijetím by sevřelo extrémní nacionalismus v Kosovu do bezpečnostního krunýře. To může být stejně neplodné jako destileté snahy udělat z vládnoucích extrémistů v Prištině evropské demokraty.

Srbové v Kosovu odmítají nezávislost a sloužit v institucích kosovského státu. Srbské železnice uplatnily nárok na svůj majetek a převzaly dráhu do Zvečanu. Zásah mezinárodní policie proti soudcům v Mitrovici, kteří obsadili budovu, z níž byli po roce 1999 vyhnáni, vyvolal střety, při nichž jsou první mrtví a ranění. Na protest proti tomuto zásahu rezignoval americký správce severního Kosova Gerard Galluci.

Srbský ministr pro Kosovo Samardžić navrhl správě OSN (UNMIK) „vytvoření atmosféry funkční separace Srbů a Albánců“. Vychází z rezoluce Rady bezpečnosti 1244, která UNMIK ustavila a uznala Kosovo jako součást Srbska. Švédský ministr zahraničí Carl Bildt upozornil na právní problém: misi EU dali mandát ministří zahraničí, ale mandát UNMIK trvá. Může ho zrušit jen Rada bezpečnosti. Kromě toho „nezávislé“ Kosovo zůstane protektorátem i pod správou EU. Šéf mise může rušit zákony a odmítat jmenování funkcionářů. Zahraniční vojáci a policie zůstanou. Kosovo nezíská ani slibované členství v OSN. V Radě bezpečnosti je bude vetovat Rusko a možná i Čína.

George Bush chce poskytnout kosovské vládě zbraně a vojenský výcvik s absurdním argumentem, že to „posílí i bezpečnost Spojených států a přispěje k nastolení světového míru“. Jinak to vidí poslední ministr zahraničí Bushe staršího Lawrence Eagelburger. Varuje, že Spojené státy budou volány k řešení konfliktů, které kosovská nezávislost vyvolá. Republika Srpska v Bosně, Abcházie, jižní Osetie a separatistické hlasy z Katalánska, Baskicka a z kanadského Québecu mohou patřit k těm nejméně náročným.

Rozpaky vůči kosovské nezávislosti ve světě vycházejí někde z oprávněné nechuti k dalšímu narušení mezinárodního práva, jinde z nepřekonaných protisrbských postojů nebo z obav z vlivu na vlastní menšiny. Maďarská vláda se při uznání Kosova jistí před pochybami o svých záměrech s vlastními menšinami u sousedů prohlášením, že „nezávislost Kosova je ojedinělý případ a neznamená precedens pro řešení podobných konfliktů“.

Aktuálním důsledkem uznávání kosovské nezávislosti je také rozpad srbské vlády. Obě strany sporu odmítají nezávislost a počítají se zapojením do evropské integrace. Premiér Koštunica a jeho spojenci však trvají na jednání s EU za celé Srbsko včetně Kosova. Spojenci prezidenta Tadiče se chtějí zabývat Kosovem zvlášť a pokračujícím jednáním o asociaci posilovat evropskou perspektivu země. V nedávných prezidentských volbách většina Srbů podpořila Tadiče. Volby 11. května tuto orientaci potvrdí nebo odmítnou. Porážka aktivních proevropských sil v Srbsku, centrální zemi Balkánu, by všechny konflikty jihovýchodní Evropy zostřila.

Nejen většina českých občanů, ale také většina politiků včetně prezidenta republiky rozumí nebezpečím, která z uznávání Kosova plynou. Doufejme, že se nezachovají podle vtipu, v němž občan odpoví na otázku co si myslí: „Svůj názor mám, ale hluboce s ním nesouhlasím.“ Česká politika může odmítnout uznat Kosovo v souladu se svým poznáním, s mezinárodním právem a se svými zájmy na zajištění evropské bezpečnosti. Získala by tím u občanů, v Evropě a ve světě větší úctu než když bude trpně kopírovat nezodpovědnost či lhostejnost jiných.

(Právo 27.3.08)