Českou vládu nic nenutilo uznat nezávislost Kosova. Evropská unie ponechala svým členským státům volnost rozhodnout se podle vlastních podmínek a v souladu s mezinárodním právem. Nezávislost Kosova je s mezinárodním právem v přímém rozporu. Helsinská konference v roce 1975 rozhodla, že hranice v Evropě lze měnit pouze se souhlasem těch, kterých se změna týká. Podle rezoluce 1244 Rady bezpečnosti OSN, přiíjaté při ukončení bombardování Jugoslávie, je Kosovo její součástí, dnes nástupnického Srbska. Rezoluce platí.

Rada bezpečnosti ji nezrušila a nezruší, protože podobný návrh by vetovalo Rusko, asi také Čína, a možná by nezískala ani většinu nestálých členů. Tři čtvrtiny světových států Kosovo neuznávají. Rezoluci nelze zrušit ani z praktických důvodů. Na jejím základě je v Kosovu správa OSN a mezinárodní jednotky KFOR, včetně českých vojáků, by jejím zrušením ztratily právní základ svého působení. Není možné tvářit se, že rezoluce OSN v něčem platí a v něčem ne.

Je trpkou ironií, že vláda rozhodla o uznání v Teplicích, v někdejším pohraničí, odtrženém od Československa Mnichovskou dohodou. Odříznutí části území státu s argumentem, že tamější obyvatelé se etnicky liší od většinového obyvatelstva, je kopií Mnichova. Na počátku 21. století lze stěží pochopit, že tento princip lze ještě uplatňovat vůbec, a v české politice zvláště.

Kosovo není stát, ale protektorát. Doplnění správy OSN správou EU tento protektorát ještě zesiluje. Moc v Kosovu mají na všech úrovních představitelé Kosovské osvobozenecké armády, která v devadesátých letech spustila válku a po jejím ukončení bylo pod jejím vedením vyhnáno z provincie čtvrt miliónu srbských obyvatel, uloupen jejich majetek a byla zničeno více než stovka kostelů a klášterů, z nichž mnohé patří ke světovému kulturnímu dědictví.

Vláda rozhodla v rozporu s názory většiny českých obyvatel, většiny poslanců a členů politických stran, včetně vládních a také v rozporu s proklamovanou prioritou české politiky podporovat stabilizaci Balkánu a přispívat k začlenění jeho zemí do evropské integrace. Pro příspěvek k přeměně Kosova není třeba uznávat nezávislost. Neuznáváme například Tchajvan a naše vztahy s ním jsou na dobré úrovni.

Vláda sice rozhodla, ale k formálnímu aktu uznání dosud nedošlo. Bude zajímavé, zda a jak uplatní své ústavní kompetence prezident republiky. Zbývá tedy ještě jistý prostor k přemýšlení, zda chce Česká republika patřit ke státům, vědomých si toho, že bez respektu k mezinárodnímu právu není možné ani úspěšně stabilizovat Balkán, ani řešit další problémy současného světa. O respektu k vlastním občanům nemluvě.