Prezident republiky Václav Klaus požadavkem na přijetí dodatku k Listině základních práv, připojené k Lisabonské smlouvě, vytváří další překážku pro ratifikaci smlouvy, kterou schválilo 26 členských států Evropské unie.

Svůj požadavek prezident zdůvodňuje tím, že mezinárodními soudy by mohly uznat případné sudetoněmecké požadavky na majetky zabavené po 2. světové válce. Soudy nemohou retroaktivně rozhodovat ve věcech, k nimž došlo před jejich zřízením a před přijetím Listiny základních práv. Kromě toho platí převodní smlouvy o ukončení okupace Německa z roku 1953, které zakazují v budoucnu vznášet námitky proti opatřením vůči německým majetkům, zabaveným v zemích protihitlerovské koalice. Odstavec 3 kapitoly VI. výslovně stanoví, že „žádný nárok nebo jednání nebude přípustné proti osobám, které získají nebo na které bude převeden majetek“. Tyto dokumenty byly plně převzaty do smluv 2 plus 4 o sjednocení Německa. Prezidentův postoj je proto pouze populistickým zneužíváním neodůvodněných obav části veřejnosti a záměrnou obstrukcí ratifikačního procesu.

Prezident často označuje proces evropské integrace za elitářský projekt. Je extrémním projevem elitářství, když svůj názor povýšeně nadřazuje postojům 26 členských států EU, většiny české veřejnosti, vlády a ústavních většin obou komor českého parlamentu. Totéž platí o podnětu 17 senátorů ODS na nové přezkoumání souladu Lisabonské smlouvy s českou ústavou Ústavním soudem.

Argument, že prezident a skupina senátorů mají na své činy formální právo, nemůže převážit nad skutečností, že tím pohrdají demokratickým procesem. Takové jednání překáží posilování právního vědomí doma a v Evropě vytváří obraz České republiky jako státu, který dosud nedospěl k pochopení principů právního státu.

Prezident má jako každý občan právo na vlastní názor. Pokud mu tento názor brání reprezentovat výsledky demokratického procesu, může buď odstoupit nebo pověřit ratifikací předsedu vlády nebo jiného vysokého ústavního činitele.