Čtvrtý odboj
Poslanecká sněmovna, sotva schopná schválit i program vlastní schůze, věnovala tři hodiny vášnivé diskusi o senátním návrhu zákona o třetím, protikomunistickém odboji. Zákon má morálně – ne finančně nebo jinými výhodami – ocenit občany, kteří se statečnými postoji zasloužili o pád minulého režimu.
Mohli bychom mávnout rukou nad dalším z marných pokusů vést čtvrtý odboj proti dávno zaniklému režimu. Nicméně, podobné návrhy svědčí o chápání demokracie u části takzvaných elit a o jejich psychickém stavu. Návrh podpořili i mnozí sociální demokraté a jindy rozumní poslanci dalších stran. Ještě dvacet let po listopadu se mnozí obávají, aby nebyli obviněni z neochoty bojovat s minulostí. A je před volbami.
Bylo to v prvním čtení a lze doufat, že se v další fázi prosadí zdravý rozum. Jak zjistit, kdo se zasloužil? Vězni režimu, odsouzení za statečné činy nebo ti, které režim svévolně uvrhl do lágrů, aniž proti němu cokoli činili? Chartisté, poctivě pracující primáři, inženýři, dělníci, chalupáři, šedá zóna, všichni, kdo se nezaprodali režimu a jeho fízlům? Už dělení na „odboj“ a „odpor“ je hodno Švejka. Nebo Járy Cimrmana? Osvědčení nemají dostat bývalí členové komunistické strany, i když desítiletí bojovali proti režimu nebo strávili léta v kriminále – třeba Jaroslav Šabata nebo Otka Bednářová. Nebo in memoriam František Kriegel, který odmítl podepsat moskevský protokol.
Vrcholem cynismu je, že o tom, kdo je bojovník, má rozhodovat Pavel Žáček, ředitel ústavu, který se u všech slušných lidí i u opravdových historiků zdiskreditoval činností, která se moc neliší od estébáckých praktik. Naštěstí žijeme v době, kdy udavačství už neposílá lidi do lochu nebo na šibenici. Avšak důsledky pro psychiku a zdravotní stav obětí nejsou někdy zanedbatelné. O škodách pro stav demokratického myšlení, právního vědomí a společenské soudržnosti ani nemluvě.
Mohl bych se spokojit s tím, že mne se to netýká. Tři roky vězení by mne kvalifikovaly. Mohl bych dodat desítky výslechů, domovních prohlídek, zadržení na osmmačtyřicet hodin, perzekuci dětí, což je vzhledem k nejistotě, kdy co přijde, ještě horší než pevně daný čas kriminálu. Ale jako mnozí stejně postihovaní jsem byl v KSČ. Od druhé poloviny padesátých let byla bojištěm, na němž jsme odbourávali stalinistický systém. I propouštění z vězení mohlo být vybojováno jen uvnitř KSČ. Odboj - nebo odpor? - vedli také spisovatelé komunisté Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Ivan Klíma, Arnošt Lustig, A.J. Liehm, Eduard Goldstücker. V rozhlase, televizi, novinách, na vysokých školách a postupně i ve stranických a státních strukturách jsme v šedesátých letech otevírali prostor svobody. My všichni, stranící, nestraníci a v roce 1968 zrozená občanská společnost jsme byli tak úspěšní, že zardousit nás už nemohl nikdo doma a musela přijít půlmiliónová cizí armáda.
Ale i kdybych měl nárok, ani by mne nenapadlo ho uplatňovat. Kdo se podílel na odboji – odporu? – nepotřebuje papír s razítkem. Ti, kteří opožděně vedou čtvrtý odboj proti minulosti těch druhých, mohou přispět k vyrovnávání s minulostí vlastní tak, že se budeme společně vyrovnávat s přítomností.
A představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat Ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá.
(Autor, někdejší mluvčí Charty 77, je senátor)
Právo 1.2.2010
Mohli bychom mávnout rukou nad dalším z marných pokusů vést čtvrtý odboj proti dávno zaniklému režimu. Nicméně, podobné návrhy svědčí o chápání demokracie u části takzvaných elit a o jejich psychickém stavu. Návrh podpořili i mnozí sociální demokraté a jindy rozumní poslanci dalších stran. Ještě dvacet let po listopadu se mnozí obávají, aby nebyli obviněni z neochoty bojovat s minulostí. A je před volbami.
Bylo to v prvním čtení a lze doufat, že se v další fázi prosadí zdravý rozum. Jak zjistit, kdo se zasloužil? Vězni režimu, odsouzení za statečné činy nebo ti, které režim svévolně uvrhl do lágrů, aniž proti němu cokoli činili? Chartisté, poctivě pracující primáři, inženýři, dělníci, chalupáři, šedá zóna, všichni, kdo se nezaprodali režimu a jeho fízlům? Už dělení na „odboj“ a „odpor“ je hodno Švejka. Nebo Járy Cimrmana? Osvědčení nemají dostat bývalí členové komunistické strany, i když desítiletí bojovali proti režimu nebo strávili léta v kriminále – třeba Jaroslav Šabata nebo Otka Bednářová. Nebo in memoriam František Kriegel, který odmítl podepsat moskevský protokol.
Vrcholem cynismu je, že o tom, kdo je bojovník, má rozhodovat Pavel Žáček, ředitel ústavu, který se u všech slušných lidí i u opravdových historiků zdiskreditoval činností, která se moc neliší od estébáckých praktik. Naštěstí žijeme v době, kdy udavačství už neposílá lidi do lochu nebo na šibenici. Avšak důsledky pro psychiku a zdravotní stav obětí nejsou někdy zanedbatelné. O škodách pro stav demokratického myšlení, právního vědomí a společenské soudržnosti ani nemluvě.
Mohl bych se spokojit s tím, že mne se to netýká. Tři roky vězení by mne kvalifikovaly. Mohl bych dodat desítky výslechů, domovních prohlídek, zadržení na osmmačtyřicet hodin, perzekuci dětí, což je vzhledem k nejistotě, kdy co přijde, ještě horší než pevně daný čas kriminálu. Ale jako mnozí stejně postihovaní jsem byl v KSČ. Od druhé poloviny padesátých let byla bojištěm, na němž jsme odbourávali stalinistický systém. I propouštění z vězení mohlo být vybojováno jen uvnitř KSČ. Odboj - nebo odpor? - vedli také spisovatelé komunisté Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Ivan Klíma, Arnošt Lustig, A.J. Liehm, Eduard Goldstücker. V rozhlase, televizi, novinách, na vysokých školách a postupně i ve stranických a státních strukturách jsme v šedesátých letech otevírali prostor svobody. My všichni, stranící, nestraníci a v roce 1968 zrozená občanská společnost jsme byli tak úspěšní, že zardousit nás už nemohl nikdo doma a musela přijít půlmiliónová cizí armáda.
Ale i kdybych měl nárok, ani by mne nenapadlo ho uplatňovat. Kdo se podílel na odboji – odporu? – nepotřebuje papír s razítkem. Ti, kteří opožděně vedou čtvrtý odboj proti minulosti těch druhých, mohou přispět k vyrovnávání s minulostí vlastní tak, že se budeme společně vyrovnávat s přítomností.
A představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat Ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá.
(Autor, někdejší mluvčí Charty 77, je senátor)
Právo 1.2.2010