Venezuelská zavařenina
Moskva se chce s pomocí expanze do Jižní Ameriky vrátit na velmocenský vrchol. Spolupráce s Venezuelou však může být pro ni kontraproduktivní.
Za dob kolonizace stačilo, aby si Evropan za korálky a zrcátko získal přízeň náčelníka amazonského kmene. Dnes stačí přivézt do hlavního města euroasijské mocnosti banánovou zavařeninu a jihoamerickému revolucionáři se dostane vše, po čem zatouží. Projížďkou na nové, revolučně rudé, Ladě Priora počínaje, tanky a příslibem vybudovat jadernou elektrárnu konče.
Vztahy mezi Ruskem a Venezuelou jsou dlouhodobě na dobré úrovni. Potvrdila to i nedávná, již devátá v pořadí, návštěva venezuelského prezidenta v Rusku. S jejím výsledkem mohou být spokojeni obě strany, v první řadě však Caracas.
Hlavním úspěchem bolívarovské republiky je bezesporu podepsání s Moskvou smlouvy o stavbě jaderné elektrárny. Energii z jádra by Venezuela mohla podle Sergeje Kirijenka, šéfa ruské jaderné agentury Rosatom, získat do deseti let. Podle předběžných informací by v zemi mohla být do roku 2020 vybudována elektrárna s dvěma reaktory, každý o výkonu 1 200 MW.
Venezuela se v tomto směru snaží dohnat své jihoamerické sousedy jako např. Brazílii či Argentinu, kteří se o rozvoj jaderné energetiky ve své zemi aktivně zajímají. Jaderné ambice Caracasu nicméně mohou v regionu vyvolat napětí. Jak prohlásil Dmitrij Medveděv, toho si je vědomo i Rusko, nicméně důvody k obavám jsou zbytečné. Oba státy mají prý čisté úmysly.
Venezuelský jaderný program, byť budovaný pro mírové účely, může Kolumbie a dozajista i Spojené státy vnímat jako růst nového Íránu na sousedním dvorku. Obzvlášť, když Teherán a Caracas se netají svými kontakty a plány svorně brojit proti světovému imperialismu. Z venezuelské jaderné elektrárny se tam může stát stejný politický problém, jako v případě íránského Búšehru. A i v tomto případě jej Moskva bude využívat k nátlaku na Spojené státy.
Paralela s Íránem se nabízí také v případě rusko-venezuelské spolupráce ve vojensko-technické oblasti. V polovině října podepsaném Akčním plánu rozvoje rusko-venezuelského partnerství na období let 2010 až 2014, vážnou část tvoří dodávky vojenské techniky a zbraní do Venezuely. Vladimir Putin potvrdil, že Moskva plánuje jihoamerickému partnerovi prodat 35 modernizovaných tanků T-72.
A nejen je. Podle Igora Korotčenka, šéfredaktora časopisu Nacionalnaja oborona, komplety S-300, jež Kreml odmítl prodat Íránu, může získat Hugo Chávez. „Caracas projevuje zvýšený zájem o ruské komplety protivzdušné obrany malého, středního a dlouhého dosahu. Vzhledem k tomu nelze vyloučit, že komplety S-300 MPU1, původně vyrobené pro Írán, mohou být nabídnuty Venezuele,“ tvrdí expert.
Rovněž se již objevila spekulace, podle níž Venezuela nemusí být cílovou zemí pro ruské protiletadlové zbraně a Caracas je může, v rámci dobrých vztahů s islámskou republikou, reexportovat do Íránu. Ať už s tichým souhlasem Moskvy nebo, což je daleko více pravděpodobnější, za jejími zády.
Rusko přitom dlouhodobě zaujímá na venezuelském trhu se zbraněmi dominantní postavení. Podle Centra analýzy mezi lety 2002 až 2009 Moskva dodala jihoamerické republice zbraně za více než 3 miliardy dolarů, což odpovídá zhruba 77 % z celkového nákupu zbraní. Z hlediska výdajů na obranu se Venezuela drží na pátém místě v regionu, po Brazílii, Kolumbii, Mexiku a Chile. Její výdaje tvoří 1,13 % z hrubého domácího produktu.
Ani Rusko nepřišlo během Chávezovy návštěvy zkrátka. Kreml si opět trochu více ukousl z energetického koláče.
Ropný gigant Rosněfť se dohodl se svým venezuelským partnem PDVSA na nákupu 50% podílu v německé společnosti RuhrOil, která vlastní čtyři rafinerie a ovládá zhruba 25 % trhu. Ministři obou zemí rovněž podepsali smlouvu o podpoře prodeje venezuelských aktiv British Petroleum jedné z největších ruských nestátních ropných společností TNK-BP. BP vlastní ve Venezuele 16,66 % projektu těžby ropy v oblasti Orinoka, kde se má nalézat podle posledních informací až 1,3 bilionů barelů černého zlata.
Jižní Amerika se pro Moskvu znovu stává strategickým regionem. Po prvním desetiletí od rozpadu Sovětského svazu, kdy byly narušeny prakticky všechny vztahy s regionem a samy jihoamerické státy, jak přiznávají někteří ruští diplomaté, nové Rusko spíše vnímaly jako druhořadou mocnost, Kreml demonstruje chuť se na kontinent vrátit. Příčinou tomu jsou jeho geopolitické ambice.
Na rozdíl například od Asie je Jižní Amerika z hlediska vývoje zahraničněpolitické orientace tamních států dynamickým regionem. Příčinou tomu je jednak oslabování vlivu tradičního regionálního hegemona – Washingtonu, a politické procesy, ke kterým v jednotlivých státech dochází. Příklon k levicové ideologii a antiamerikanismus jsou živnou půdou pro ruské plány vrátit se na velmocenský vrchol, z něhož Kreml po skončení studené války spadl.
Právě navázání strategických vztahů se zemí, jako je Venezuela (ale také Ekvádor, Bolivie či Nikaragua), má Rusku pomoci rozšířit vliv za tradiční zájmové teritorium a najít podporu pro své geopolitické zájmy.
Není proto náhoda, že právě Venezuela a Nikaragua podpořily uznání nezávislosti proruských separatistických republik Abcházie a Jižní Osetie. Byť ne zcela nezištně. Caracas za svou solidaritu se separatisty získal půjčku na nákup ruských zbraní a investice do energetického průmyslu, Manague se Moskva odvděčila 130 autobusy a deseti milionovou injekcí nikaragujskému rozpočtu.
Neméně významnou roli hraje také poloha jihoamerického kontinentu. Upevnění vlivu v regionu má pro Rusko stejný význam, jako měla pro Washington po rozpadu SSSR expanze na postsovětské teritorium. Pokud by se Moskva usadila na zadním dvorku USA, mohla by pohodlně vyvíjet nátlak na svého partnera a v případě krachu restartu vzájemných vztahů a jejich nového vyostření by mohla Bílému domu adekvátně pohrozit.
První kamínek do mozaiky se již objevil v létě minulého roku. Hugo Chávez tehdy prohlásil, že je ochoten poskytnout základnu na ostrově La Orchila pro potřeby ruského strategického letectva.
Ruský zájem o Jižní Ameriku má však jeden problém. Sázka na Venezuelu a další levicové režimy je logická, nicméně v kontextu regionální a globální stability mezinárodních vztahů může být kontraproduktivní. Jako názorný důkaz tomu slouží napjaté vztahy bolívarovské republiky s Kolumbií, které div třikrát nevyústily v ozbrojený konflikt, nebo její již zmiňované nadmíru přátelské vztahy s Íránem.
Partie s takovými hráči má daleko k Moskvou prosazované politice multipolárních vztahů. Daleko více připomíná opakování chyb Sovětského svazu, který, jako dnes Kreml, slepě investoval do domněle loajálních režimů v zemích třetího světa. Investice do vztahů s Venezuelou mohou mít však daleko horší následky, a to nejen pro ruské daňové poplatníky. Rusko bude, ať už přímo nebo nepřímo, podporovat všechny eskapády Chávezova režimu a ten, pocítiv ruský patronát, může ještě zesílit snahy stát se revolučním motorem Jižní Ameriky. Tím prestiž Kremlu rozhodně nestoupne.
Za dob kolonizace stačilo, aby si Evropan za korálky a zrcátko získal přízeň náčelníka amazonského kmene. Dnes stačí přivézt do hlavního města euroasijské mocnosti banánovou zavařeninu a jihoamerickému revolucionáři se dostane vše, po čem zatouží. Projížďkou na nové, revolučně rudé, Ladě Priora počínaje, tanky a příslibem vybudovat jadernou elektrárnu konče.
Vztahy mezi Ruskem a Venezuelou jsou dlouhodobě na dobré úrovni. Potvrdila to i nedávná, již devátá v pořadí, návštěva venezuelského prezidenta v Rusku. S jejím výsledkem mohou být spokojeni obě strany, v první řadě však Caracas.
Hlavním úspěchem bolívarovské republiky je bezesporu podepsání s Moskvou smlouvy o stavbě jaderné elektrárny. Energii z jádra by Venezuela mohla podle Sergeje Kirijenka, šéfa ruské jaderné agentury Rosatom, získat do deseti let. Podle předběžných informací by v zemi mohla být do roku 2020 vybudována elektrárna s dvěma reaktory, každý o výkonu 1 200 MW.
Venezuela se v tomto směru snaží dohnat své jihoamerické sousedy jako např. Brazílii či Argentinu, kteří se o rozvoj jaderné energetiky ve své zemi aktivně zajímají. Jaderné ambice Caracasu nicméně mohou v regionu vyvolat napětí. Jak prohlásil Dmitrij Medveděv, toho si je vědomo i Rusko, nicméně důvody k obavám jsou zbytečné. Oba státy mají prý čisté úmysly.
Venezuelský jaderný program, byť budovaný pro mírové účely, může Kolumbie a dozajista i Spojené státy vnímat jako růst nového Íránu na sousedním dvorku. Obzvlášť, když Teherán a Caracas se netají svými kontakty a plány svorně brojit proti světovému imperialismu. Z venezuelské jaderné elektrárny se tam může stát stejný politický problém, jako v případě íránského Búšehru. A i v tomto případě jej Moskva bude využívat k nátlaku na Spojené státy.
Paralela s Íránem se nabízí také v případě rusko-venezuelské spolupráce ve vojensko-technické oblasti. V polovině října podepsaném Akčním plánu rozvoje rusko-venezuelského partnerství na období let 2010 až 2014, vážnou část tvoří dodávky vojenské techniky a zbraní do Venezuely. Vladimir Putin potvrdil, že Moskva plánuje jihoamerickému partnerovi prodat 35 modernizovaných tanků T-72.
A nejen je. Podle Igora Korotčenka, šéfredaktora časopisu Nacionalnaja oborona, komplety S-300, jež Kreml odmítl prodat Íránu, může získat Hugo Chávez. „Caracas projevuje zvýšený zájem o ruské komplety protivzdušné obrany malého, středního a dlouhého dosahu. Vzhledem k tomu nelze vyloučit, že komplety S-300 MPU1, původně vyrobené pro Írán, mohou být nabídnuty Venezuele,“ tvrdí expert.
Rovněž se již objevila spekulace, podle níž Venezuela nemusí být cílovou zemí pro ruské protiletadlové zbraně a Caracas je může, v rámci dobrých vztahů s islámskou republikou, reexportovat do Íránu. Ať už s tichým souhlasem Moskvy nebo, což je daleko více pravděpodobnější, za jejími zády.
Rusko přitom dlouhodobě zaujímá na venezuelském trhu se zbraněmi dominantní postavení. Podle Centra analýzy mezi lety 2002 až 2009 Moskva dodala jihoamerické republice zbraně za více než 3 miliardy dolarů, což odpovídá zhruba 77 % z celkového nákupu zbraní. Z hlediska výdajů na obranu se Venezuela drží na pátém místě v regionu, po Brazílii, Kolumbii, Mexiku a Chile. Její výdaje tvoří 1,13 % z hrubého domácího produktu.
Ani Rusko nepřišlo během Chávezovy návštěvy zkrátka. Kreml si opět trochu více ukousl z energetického koláče.
Ropný gigant Rosněfť se dohodl se svým venezuelským partnem PDVSA na nákupu 50% podílu v německé společnosti RuhrOil, která vlastní čtyři rafinerie a ovládá zhruba 25 % trhu. Ministři obou zemí rovněž podepsali smlouvu o podpoře prodeje venezuelských aktiv British Petroleum jedné z největších ruských nestátních ropných společností TNK-BP. BP vlastní ve Venezuele 16,66 % projektu těžby ropy v oblasti Orinoka, kde se má nalézat podle posledních informací až 1,3 bilionů barelů černého zlata.
Jižní Amerika se pro Moskvu znovu stává strategickým regionem. Po prvním desetiletí od rozpadu Sovětského svazu, kdy byly narušeny prakticky všechny vztahy s regionem a samy jihoamerické státy, jak přiznávají někteří ruští diplomaté, nové Rusko spíše vnímaly jako druhořadou mocnost, Kreml demonstruje chuť se na kontinent vrátit. Příčinou tomu jsou jeho geopolitické ambice.
Na rozdíl například od Asie je Jižní Amerika z hlediska vývoje zahraničněpolitické orientace tamních států dynamickým regionem. Příčinou tomu je jednak oslabování vlivu tradičního regionálního hegemona – Washingtonu, a politické procesy, ke kterým v jednotlivých státech dochází. Příklon k levicové ideologii a antiamerikanismus jsou živnou půdou pro ruské plány vrátit se na velmocenský vrchol, z něhož Kreml po skončení studené války spadl.
Právě navázání strategických vztahů se zemí, jako je Venezuela (ale také Ekvádor, Bolivie či Nikaragua), má Rusku pomoci rozšířit vliv za tradiční zájmové teritorium a najít podporu pro své geopolitické zájmy.
Není proto náhoda, že právě Venezuela a Nikaragua podpořily uznání nezávislosti proruských separatistických republik Abcházie a Jižní Osetie. Byť ne zcela nezištně. Caracas za svou solidaritu se separatisty získal půjčku na nákup ruských zbraní a investice do energetického průmyslu, Manague se Moskva odvděčila 130 autobusy a deseti milionovou injekcí nikaragujskému rozpočtu.
Neméně významnou roli hraje také poloha jihoamerického kontinentu. Upevnění vlivu v regionu má pro Rusko stejný význam, jako měla pro Washington po rozpadu SSSR expanze na postsovětské teritorium. Pokud by se Moskva usadila na zadním dvorku USA, mohla by pohodlně vyvíjet nátlak na svého partnera a v případě krachu restartu vzájemných vztahů a jejich nového vyostření by mohla Bílému domu adekvátně pohrozit.
První kamínek do mozaiky se již objevil v létě minulého roku. Hugo Chávez tehdy prohlásil, že je ochoten poskytnout základnu na ostrově La Orchila pro potřeby ruského strategického letectva.
Ruský zájem o Jižní Ameriku má však jeden problém. Sázka na Venezuelu a další levicové režimy je logická, nicméně v kontextu regionální a globální stability mezinárodních vztahů může být kontraproduktivní. Jako názorný důkaz tomu slouží napjaté vztahy bolívarovské republiky s Kolumbií, které div třikrát nevyústily v ozbrojený konflikt, nebo její již zmiňované nadmíru přátelské vztahy s Íránem.
Partie s takovými hráči má daleko k Moskvou prosazované politice multipolárních vztahů. Daleko více připomíná opakování chyb Sovětského svazu, který, jako dnes Kreml, slepě investoval do domněle loajálních režimů v zemích třetího světa. Investice do vztahů s Venezuelou mohou mít však daleko horší následky, a to nejen pro ruské daňové poplatníky. Rusko bude, ať už přímo nebo nepřímo, podporovat všechny eskapády Chávezova režimu a ten, pocítiv ruský patronát, může ještě zesílit snahy stát se revolučním motorem Jižní Ameriky. Tím prestiž Kremlu rozhodně nestoupne.