Smrt separatisty. Deník z Kyjeva (2)
V Doněcku zastřelili velitele separatistické jednotky. Znal jsem ho. Další zápisek v kyjevském deníku z východu Ukrajiny.
Jak to řekl ten Francouz, než mu hlava skončila v proutěném koši? Před půlnocí v centru Doněcku zastřelili velitele jednotky rebelů V. Počkali si na něj na křižovatce.
Vypadalo to jako scéna z béčkového filmu. Velitelovo auto zastavilo na semaforu. Opodál na služebně znuděně zívá policajt. Zákaz vycházení zastavil tep velkoměsta do šesté ranní. V noci se po Doněcku může jezdit jen se zvláštní povolenkou.
K stříbrnému sedanu, ve kterém sedí V., najednou přijíždí modrý chevrolet. Okénka jdou dolů. V nich se objeví kalašnikovy. Pár dávek provrtalo karoserii skrz naskrz. Útočníci se s nikým nemazlili. V autě s V. seděla jeho manželka a syn. Zázrakem přežili.
V. a bodyguard takové štěstí neměli. Zemřeli na místě.
S V. jsem se osobně znal. Párkrát jsem se s ním viděl během svých cest na východ Ukrajiny. Inteligentní podnikatel s postavou připomínající medvěda mi tak trochu imponoval. Byl pro mě ztělesněním ideologicky kovaného stoupence takzvané Doněcké lidové republiky. Díky němu jsem tak nějak chápal, proč se na Donbasu vyrojilo tolik separatistů.
Když jsem s ním poprvé mluvil, tak mi okamžitě blesklo hlavou, že V. do toho nemusel jít. Před tou lapálií na východě podnikal. Na místní poměry si slušně vydělával. Mohl vzít prachy a odjet na Krym, jako dobrá polovina doněckých minioligarchů, nebo do Ruska, kdyby se mu nechtělo do Kyjeva.
V. v Doněcku zůstal. Loni v létě založil jednotku a někde mezi Mariupolem a rusko-ukrajinskou hranicí bojoval proti ukrajinské armádě. Přežil. Dal se na politiku. A politika ho semlela.
Konflikt na Ukrajině je střet mezi postsovětskou a sovětskou mentalitou. V. jako deseti tisíce jemu podobných věřil v prapodivnou směs sovětizovaných dějin a pravoslaví. Věřil, že Amerika chce okupovat Ukrajinu. Neskrýval svou nostalgii po rozpadlém impériu. Ruština byla pro něho nosičem těchto hodnot.
Separatistická republika byla pro něho návratem do SSSR. Do časů, kdy Donbas byl jedním z nejbohatších regionů „sojuzu“ a horníci si mohli dovolit o víkendech létat do Moskvy.
„To nejdražší v našem životě je stabilita. Když byl Sovětský svaz, tak jsme nechodili oblečení podle poslední módy, jak jsme si přáli. Možná, že jsme neměli žvýkačky a salám, ale měli jsme kvalitní potraviny. Věděli jsme, že se probudíme a můžeme jít do práce, že máme bezplatné zdravotnictví. A to je nejdůležitější. My musíme pozvednout naší republiku, aby se naši lidé měli dobře,“ vysvětloval mi V. smysl lidové republiky.
Ukrajinské identitě nerozuměl. Vnímal ji jako něco cizího, nepřirozeného a „západního“. O Ukrajině hovořil jako o místě, které je „tam“. Za hranicemi jeho rodného Donbasu.
„Nevím, proč ho zastřelili,“ říká můj známý, který často dělal svému veliteli šoféra.
Revoluce, jako bůh času Saturn, začíná požírat své děti.
Ukrajinský tank skřípnutý pod mostem nedaleko doněckého letiště. Foto: Jiří Just
Jak to řekl ten Francouz, než mu hlava skončila v proutěném koši? Před půlnocí v centru Doněcku zastřelili velitele jednotky rebelů V. Počkali si na něj na křižovatce.
Vypadalo to jako scéna z béčkového filmu. Velitelovo auto zastavilo na semaforu. Opodál na služebně znuděně zívá policajt. Zákaz vycházení zastavil tep velkoměsta do šesté ranní. V noci se po Doněcku může jezdit jen se zvláštní povolenkou.
K stříbrnému sedanu, ve kterém sedí V., najednou přijíždí modrý chevrolet. Okénka jdou dolů. V nich se objeví kalašnikovy. Pár dávek provrtalo karoserii skrz naskrz. Útočníci se s nikým nemazlili. V autě s V. seděla jeho manželka a syn. Zázrakem přežili.
V. a bodyguard takové štěstí neměli. Zemřeli na místě.
S V. jsem se osobně znal. Párkrát jsem se s ním viděl během svých cest na východ Ukrajiny. Inteligentní podnikatel s postavou připomínající medvěda mi tak trochu imponoval. Byl pro mě ztělesněním ideologicky kovaného stoupence takzvané Doněcké lidové republiky. Díky němu jsem tak nějak chápal, proč se na Donbasu vyrojilo tolik separatistů.
Když jsem s ním poprvé mluvil, tak mi okamžitě blesklo hlavou, že V. do toho nemusel jít. Před tou lapálií na východě podnikal. Na místní poměry si slušně vydělával. Mohl vzít prachy a odjet na Krym, jako dobrá polovina doněckých minioligarchů, nebo do Ruska, kdyby se mu nechtělo do Kyjeva.
V. v Doněcku zůstal. Loni v létě založil jednotku a někde mezi Mariupolem a rusko-ukrajinskou hranicí bojoval proti ukrajinské armádě. Přežil. Dal se na politiku. A politika ho semlela.
Konflikt na Ukrajině je střet mezi postsovětskou a sovětskou mentalitou. V. jako deseti tisíce jemu podobných věřil v prapodivnou směs sovětizovaných dějin a pravoslaví. Věřil, že Amerika chce okupovat Ukrajinu. Neskrýval svou nostalgii po rozpadlém impériu. Ruština byla pro něho nosičem těchto hodnot.
Separatistická republika byla pro něho návratem do SSSR. Do časů, kdy Donbas byl jedním z nejbohatších regionů „sojuzu“ a horníci si mohli dovolit o víkendech létat do Moskvy.
„To nejdražší v našem životě je stabilita. Když byl Sovětský svaz, tak jsme nechodili oblečení podle poslední módy, jak jsme si přáli. Možná, že jsme neměli žvýkačky a salám, ale měli jsme kvalitní potraviny. Věděli jsme, že se probudíme a můžeme jít do práce, že máme bezplatné zdravotnictví. A to je nejdůležitější. My musíme pozvednout naší republiku, aby se naši lidé měli dobře,“ vysvětloval mi V. smysl lidové republiky.
Ukrajinské identitě nerozuměl. Vnímal ji jako něco cizího, nepřirozeného a „západního“. O Ukrajině hovořil jako o místě, které je „tam“. Za hranicemi jeho rodného Donbasu.
„Nevím, proč ho zastřelili,“ říká můj známý, který často dělal svému veliteli šoféra.
Revoluce, jako bůh času Saturn, začíná požírat své děti.
Ukrajinský tank skřípnutý pod mostem nedaleko doněckého letiště. Foto: Jiří Just