Reportáž o dni stráveném ve Smolensku po tragické katastrofě letadla polského prezidenta.

„Nechápu, jak někdo mohl chtít přistát v takovém počasí. Byla taková mlha, že jsem neviděl ani přede mnou jedoucí auta,“ říká taxikář, který mě odváží od místa pádu letadla polského prezidenta. „Sám jsem se bál jezdit po městě a co potom pilot, který jen stěží mohl znát místní terén,“ kroutí hlavou řidič starého Fiatu Uno. V jasný nedělní den tato slova mohou vypadat poněkud cynicky, stačí si však vzpomenout na to, co jsem na vlastní oči ten den viděl, abych mu dal za pravdu.

Smolensk, na jaro až nečekaně zaprášený, nedával v neděli příliš znát, že na jeho okraji došlo k letecké katastrofě, natož k smrti hlavy sousedního státu. Kdybych v centru města nezhlédl vozy televizních štábů s moskevskou značkou, asi bych začal pochybovat, zda-li jsem v noci při tom spěchu a shánění lístků na poslední chvíli nastoupil do správného vlaku.

V historickém centru města si beru taxi. K havárii letadla to není daleko, taxikář přesto nejdříve váhá, jestli mě tam má zavézt. Poté si řekne o nejvyšší sumu, kterou jsem ten den platil za odvoz – pro obyvatele Moskvy neuvěřitelných 200 rublů.

Místo nehody lze jen stěží přehlédnout. Před bránou k letišti Severnyj, poblíž něho se letadlo s polským prezidentem zřítilo, stojí velké množství ruských a zahraničních přenosových vozů, opodál je přes stromy vidět v poli zabodnuté křídlo letadla. Nevím, možná to byla jen náhoda, po cestě k letišti jsem si všiml více jak tří vývěsek pohřební služby.

Od dopoledne se poblíž trosek letadla rozesetých až k půli kilometru od dopadu stroje vzdálené silnici shromažďují lidé. Někdo se jen přišel podívat, někdo zase položit rudé karafiáty jako symbol smutku a soustrasti s oběťmi katastrofy.

Do blízkosti samotných trosek letadla není prakticky možné se dostat. Stačí seskočit do příkopu a vydat se směrem k červenobílé ohraničovací pásce a agilní policista už k vám běží a jasně gestikuluje, co si o tomto záměru myslí. Ohraničení má však skulinu. Když popojdu trochu dál, proderu se mezi keři, přeskočím koryto jarního potůčku, mohu zpoza keře zřetelně vidět celé místo tragédie. Trup letadla, utržené křídlo a vyšetřovatelé ohledávající terén.

Novinářský štáb improvizovaně pracuje na dvou místech. První je u brány, který tvoří vozy televizních společností, druhý v hotelu přes cestu. Tam jakžtakž pracuje bezplatná wi-fi síť, která byla pod náporem žurnalistů prakticky pořád přetížena. Hotel přesto zkrátka nepřišel – v jídelním lístku byly personálem přepsány ceny. Zda-li šlo o daň za novinářskou invazi nebo o přirážku z lukrativního místa poblíž tragédie ví pouze vedení hotelu.

Informací o dění za plotem letecké základny bylo nedostatek. Až díky reportérce Nataše z rádia Kommersant FM jsem se dozvěděl, že po druhé hodině by se novináři mohli dostat na letiště. Po jedné hodině byly k hotelu přistaveny tři autobusy, které nás přes celou základnu přivezly k přistávací ploše.

Tam už stálo letadlo polského letectva, katafalk pokrytý červenou látkou a několik stanů. Okolo jednoho z nich postávala polská delegace včele s velvyslancem Jerzy Bahrem a vojenským atašé. Na letišti byla připravena ruská vojenská kapela, čestná jednotka složená z vojáků všech armádních složek – námořnictva, letectva a pozemních sil. Stejně zastoupena byla i šestice příslušníků polské armády po obou stranách katafalku.

Okolo druhé hodiny na letišti přistál vládní speciál. Z něho vyšel v černém kabátu oblečený Vladimir Putin v doprovodu ministra vnitra, ministra pro mimořádné situace, ministra dopravy a generálního prokurátora.

Dvakrát jsem se snažil dostat na událost s premiérem Putinem. Minulý čtvrtek jsem nezískal přes veškerou snahu akreditaci na jeho společnou návštěvu Katyně s polským předsedou vlády Donaldem Tuskem. Ne, do třetice všeho dobrého v tomto případě neplatí.

Poté přijel Ford Tranzit pohřební služby s rakví polského prezidenta. Dveře se otevřely a ruská čestná stráž rakev přenesla na katafalk. Oba státní představitelé svírali v rukou kytice rudých růží, které položili k rakvi. V obličeji polského velvyslance se zrcadlila bolest celého polského národu. Vladimír Putin, jenž vždy vypadá ve formě, nečekaně zestárl.

Po dvou minutách ticha, které rušil jen šum leteckých motorů, byla rakev polskými vojáky zanesena do útrob letadla. Za krátký okamžik se polský stroj s tělem Lecha Kaczynského vznesl nad letištěm. Vladimir Putin si podá ruku s každým z členů polské delegace, nasedá do auta a odjíždí ke svému letadlu. Polského velvyslance vzápětí obstoupili přítomní novináři a několik minut s ním dělají rozhovor. Jerzy Bahr mluví tiše a v zadní řadě není nic slyšet.

Znovu nasedám do autobusu a potom do taxíku, který mě odváží do mého štábu v centru města v restauraci Dolce Vita. V hlučném podniku s diskotékovou hudbou z 90. let se snažím dát do kupy zážitky z celého dne. Pak už znovu taxík, nádraží a noční vlak do Moskvy. Na nádraží se ještě dívám na zprávy a po nich na kousek filmu Popel a démant od Andreje Wajdy, který mimořádně do vysílání zařadil První kanál. To mě znovu utvrdí v tom, že smutek v Rusku je upřímný.