Rusko se začíná připravovat na lednové prezidentské volby na Ukrajině. Medveděvův dopis ukrajinskému prezidentu měl za účel prozkoumat předvolební situaci v zemi a vstřícnost kandidátů spolupracovat s Moskvou.

Mezi Moskvou a Kyjevem se rozhořel další skandál. Příčinou se stal dopis ruského prezidenta svému kolegovi, ve kterém ho de facto obviňuje z antiruské politiky. V samotném dopisu se pak objevuje rekapitulace všech bolestivých míst novodobých rusko-ukrajinských vztahů.

Kreml mimo jiné vytýká Juščenkovi podporu Gruzie během kavkazského konfliktu z minulého roku. A zejména to, že Tbilisi byla prodána ukrajinská vojenská technika (dokonce se spekulovalo o tom, že ruská letadla měla být sestřelena ukrajinskými protiletadlovými komplexy, které byly nelegálně staženy ze služby).

Medveděv dále kritizoval kurz Ukrajiny na vstup do Severoatlantické aliance, problémy na které naráží černomořská flota kotvící v Krymu, nebo překážky, jimž musí čelit ruští investoři na Ukrajině, či omezování ruského jazyka a kultury v zemi.

Ruský prezident se také dotkl problematických míst společných dějin. Hladomoru z let 1932 až 1933, který Kyjev považuje za cílenou genocidu Ukrajinců, rozdílného přístupu k tzv. banderovcům a rozkolu v pravoslavné církvi (na Ukrajině existuje na Moskvě nezávislá Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu).

Neopomenuty nezůstaly ani problémy v energetické oblasti. Moskva znovu připomněla svojí nelibost k plánům Kyjeva spolupracovat za jejími zády s Evropskou unií na reformě oblasti a modernizaci potrubní infrastruktury.

Aby ruský prezident dodal svým slovům náležitou váhu, odmítl poslat na Ukrajinu nového velvyslance. Ten má začít vykonávat svou funkci tehdy, až tomu budou odpovídat rusko-ukrajinské vztahy.

Tento nebývale tvrdý tón Medveděvova dopisu a gesto s velvyslancem mnozí spojují s přípravou na další plynovou válku. Moskva se ani po lednových událostech nepřestala snažit získat do svého vlastnictví tranzitní plynovody vedoucí přes Ukrajinu a nehledě na podepsanou smlouvu nadále vyvíjí tlak na ukrajinskou vládu.

Takové závěry by se tedy zdály být logické, kdyby se v polovině ledna příštího roku nekonaly na Ukrajině prezidentské volby.

Nebylo by to poprvé, co se Kreml snaží ovlivnit předvolební situaci na Ukrajině. V roce 2004, kvůli zachování existujících vazeb, vsadil Vladimir Putin na prorežimního kandidáta Viktora Janukovyče. Ten, nehledě na pomoc, kterou mu Rusko poskytovalo, prohrál a Moskva se musela smířit s výhrou prozápadně orientovaného Viktora Juščenka.

Aby Kreml předešel opakování tohoto scénáře, začal hledat nového kandidáta. Na podzim minulého roku se například objevily spekulace, že memorandum o ceně dodávek plynu, kterou podepsala Julie Tymošenko s Vladimirem Putinem, mělo být začátkem předvolební spolupráce, vzhledem k následujícímu plynovému konfliktu se tyto dohady nenaplnily.

Moskva se tak musela znovu vrátit k Viktoru Janukovyčovi. V jeho případě však vzniká problém, že by se opět mohl stát mobilizujícím faktorem pro oranžové síly. Bylo třeba najít ještě nějakého kompromisního kandidáta.

Zde do hry vstupuje Medveděvův dopis. Ten byl, jako pomyslná udice, nahozen do vod ukrajinské politické scény a Kremlu stačilo jen vyčkávat, kdo se na něj chytne.

Kromě obligátních negativních reakcí z prezidentského aparátu, ministerstva zahraničí a proprezidentského bloku Naše Ukrajina – Lidová sebeobrana, se skutečně objevilo několik kladných komentářů.

S ruským prezidentem souhlasili ukrajinští komunisté a Viktor Janukovyč očekávaně slíbil, že až přijde k moci „obnoví normální, dobré sousedské, rovnoprávné a vzájemně výhodné vztahy s naším strategickým partnerem Ruskem.“

Nečekaně vstřícná reakce zazněla i z úst Valerije Pysarenka, poslance Bloku Julie Tymošenkové. Ten ocenil Medveděvovo hodnocení politiky ukrajinského prezidenta jako adekvátní. Strana samotná se však od jeho vyjádření distancovala.

Nejvíce překvapil relativně kladným komentářem Arsenij Jacenjuk, někdejší Juščenkův favorit, který ho v průběhu svého prezidentování stihl jmenovat na post ministra ekonomiky, ministra zahraničí či předsedu parlamentu.

Jacenjuk ve vysílání ruského rádia Echo Moskvy prohlásil, že „současný prezident zavdal mnoho příčin proto, aby jeho politika mohla být považována za antiruskou.“ Zároveň řekl, že nepodporuje jednání gruzínského prezidenta v kavkazském konfliktu, stejně jako tlak na předčasný odchod černomořské floty z Krymu.

Zde se nabízí otázka, může Kreml podporovat Jacenjuka? V jeho prospěch hraje několik faktorů. Narozdíl od Janukovyče nebo Tymošenko výrazně nepolarizuje Ukrajinu. Je stoupenec vstupu země do Evropské unie, ale o začlenění do Severoatlantické aliance mluví opatrně. Jeho pozice není vyloženě antiruská a v určitých momentech, třeba v případě kavkazského konfliktu, zastává pragmatický postoj.

Jeho nevýhodou je však nedostatečně vysoký rating. Podle nedávného předvolebního průzkumu by skončil třetí s 12,3 % za Julií Tymošenko (16 %) a Viktorem Janukovyčem (25,7 %).

Přesto určitou naději má. Objevily se spekulace, že pokud by Jacenjuk byl schopný předstihnout nynější premiérku, v druhém kole prezidentských voleb by získal potřebnou podporu proto, aby se stal hlavou státu. Za něj by se postavili nejen voliči, ale i vlivné osoby z podnikatelských kruhů.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že pokud se do ledna 2010 výrazně nezmění popularita jednotlivých kandidátů, Kreml opět vsadí na osvědčenou kartu. Avšak ani v případě jiného vývoje situace by pro něj Janukovyčova prohra nebyla tak bolestivá, jako v roce 2005.