Jiří Rusnok

16. 05.

Euro znamená hlavně méně nejistoty

Jiří Rusnok Přečteno 45010 krát

Výhodou Evropské unie je její nedemokratický způsob fungování. Alespoň to tvrdí jeden z respektovaných amerických politologů současnosti Fareed Zakaria. Většina evropských politiků by nikdy nemohla provést nutné a klíčové reformy, protože by jim to jejich voliči nedovolili. Naštěstí se mohou vymluvit na evropské orgány a direktivy, napsal před několika lety ve svém bestselleru Budoucnost svobody.

Přijetí eura pro Českou republiku je často vnímáno a posuzováno jen z hlediska možných přínosů a ztrát pro české podniky. Na druhé straně jsou zmiňovány nevýhody dobrovolné rezignace na provádění vlastní měnové politiky.

Volba mezi závislostí na stabilním systému a zachováním míry svobody, umožňující „pružné“ vyrovnávání krátkodobých šoků, patří k nejtěžším politickým rozhodnutím. Výhody i nevýhody akumulované na obou stranách jsou zjevné. Většinou se při tom zapomíná na skutečnost, že vstup do každého paktu znamená ještě něco navíc. Povinnost dodržovat jeho pravidla. Pravda, je to do jisté míry omezující. Omezení, která přináší jak maastrichtská kritéria, tak následný Pakt stability (obsahově jde vlastně o totéž), ale také přinášejí něco, co česká politika nutně potřebuje – lepší předvídatelnost rozpočtového hospodaření.

V České republice se již nejméně osm let hovoří o nutnosti řady reforem, počínaje státním rozpočtem jako celkem a konče zdravotním a penzijním systémem. S každou změnou vlády je veřejnost konfrontována s novými východisky, na nichž je třeba tu či onu reformu postavit. Mezitím odkládání změn pomalu ale jistě vede vládu ke stavu, kdy už nebude mít vlastně žádnou autonomní fiskální politiku. Protože mandatorní výdaje brzy spolknou celou výdajovou stránku rozpočtu.

Samozřejmě, Pakt stability má řadu nedostatků a je oprávněně kritizován, např. že nerespektuje klasický ekonomický cyklus. Nejedna země jej obchází. Jde ale o obcházení v řádu procent, nikoliv desítek procent a stamiliard korun. Explicitní stanovení data, k němuž by měla ČR euro přijmout, by tak ze všeho nejvíc přineslo nevyhnutelnou nutnost dlouho odkládané zásadní reformy veřejných financí i sociálního systému.

Cenou za toto podrobení se racionálnímu diktátu by bylo dobrovolné vzdání se vlastní měnové politiky. Jak velký význam však může mít tato politika v ekonomice, která cca přes 80 % svého zahraničního obchodu realizuje se zeměmi EU? (Když před několika lety Dánsko odmítlo přijetí eura pomocí referenda, analytici měnových trhů hovořili o zachování tzv. pětiminutové svobody. Shodli se na tom, že dánské centrální bance nebude trvat déle než pět minut, než okopíruje každé rozhodnutí Evropské centrální banky. ČNB je nepochybně svobodnější a nezávislejší. Přesto i ona sleduje, jaký vztah mají české úroky k těm evropským. A např. cena ropy má na českou cenovou hladinu větší vliv než dvou týdenní repo sazba.)

Ani riziko cenového vyrovnávání pomocí inflace nelze za takovéto míry propojení s cenově extrémně stabilní oblastí, jakou eurozóna představuje, považovat za závažné. A že bychom přišli o nižší úrokové sazby, než má Evropská centrální banka? Rozdíl je minimální a situace se může brzy obrátit. Do roku 2012 i několikrát.

Zavedení eura naopak přinese úsporu transakčních nákladů a umožní ještě volnější pohyb investic, protože odstraní měnové riziko. V době, kdy se posílení dlouhodobých úspor občanů ČR jeví vzhledem k demografické krizi jako absolutní nutnost, je to důvod více než pádný. Domácí trh je pro umisťování těchto úspor přece jen trochu malý. Rok 2012 tak z tohoto pohledu vypadá jako rozumný cíl. Může zafungovat jako kotva, jejíž pomocí se rozhodování politiků o veřejných financí může zachytit za pevné dno „nedemokratických“ ale v tomto případě výjimečně rozumných direktiv.

10. 05.

Potřebujeme veřejné zdravotní pojištění?

Jiří Rusnok Přečteno 9354 krát

Už dlouho se tolik lidí tak intenzivně nezajímalo o politiku, jako nyní. Alespoň mám ten pocit z diskusí, kterých jsme denně svědky. Mnohem více, než změny v daních a sociálních platbách od státu, přitom občany vzrušují poplatky u lékaře, za vydání receptu, či pobyt v nemocnici.
Zavedení těchto plateb se jeví jako absolutní prolomení nepsaného společenského statutu, že stát má občanům zajistit naplnění práva na bezplatnou zdravotní péči. Už dávno přitom občané doplácejí na řadu léků. Dokonce platí, že je-li člověk nemocen chronicky, musí platit často vysoké doplatky k užívaným medikamentům, a to v zásadě bez jakéhokoliv horního limitu. Některé služby v oblasti zdravotnictví či péče o zdraví jsou běžně předmětem komerčního prodeje. Mám na mysli práci některých psychiatrů, fyzioterapeutů, gynekologů asistujících u porodu, homeopatů, poradců v oblasti stravování apod. Platbě u zubaře se vyhne málokdo. Systém veřejného zdravotního pojištění už dávno negarantuje vše, co člověk od zdravotnictví potřebuje. Zavedení plateb plošně a téměř pro každého se ale tváří úplně jinak než skryté zdražování „kus od kusu.“ Jde totiž o politické rozhodnutí postihující každého pacienta bez ohledu na náročnost výkonu. A má nastoupit nikoliv plíživě, ale najednou. Proto vyvolává takovou pozornost a následně odpor.
Že to bez spoluúčasti nepůjde, je přitom jasné. Člověk nemusí být odborník na zdravotnictví, aby viděl, že se zvyšuje kvalita zdravotní péče, nové technologie a léčebné metody vyžadují stále vyšší investice a prodlužující se délka života mimo jiné znamená také to, že se stále více občanů takříkajíc „dožívá“ nemocí spojených se starším věkem. V konečném důsledku je tak třeba ošetřit stále více pacientů.
Je zde ale ještě jeden moment. Služeb je víc nejen co do objemu, ale i spektra. Péče o zdraví je chápána v mnohem širším kontextu než dříve. Zjevně rostou počty hodin psychoterapeutů, lidé chodí více i k fyzioterapeutům a masérům, vyhledávají alternativní metody léčby, užívají potravinové doplňky. Kdyby měl veřejný systém zajistit bezplatnost veškeré péče o zdraví, musel by platit například i trenéry ve fitcentrech (a kontrolovat jejich kvalifikaci!).
Více než patnáct let se zabývám otázkou transformace důchodového systému a tvrdím, že stát musí nejen provést nutné změny, ale také jasně říct, jak a k čemu bude nový systém sloužit. Aby občan věděl, co má od něj očekávat. Jsem přesvědčen, že u zdravotnictví je to podobné. Jestliže nelze dlouhodobě financovat z veřejného pojištění veškerou péči o zdraví, musí být jasně řečeno, jakou roli tedy bude napříště tento systém hrát.
Návrh ministra zdravotnictví do jisté míry tyto aspekty obsahuje. Vystihuje je především roční omezení plateb a doplatků na 5000 korun. Tím, jakoby bylo řečeno, že veřejný systém představuje jakýsi mix proporcionálního a nadlimitního zajištění. Osobně bych ale ještě radši definici explicitní a jasně vyřčenou. Například i v tom smyslu, jaký typ péče a proč hodlá pojištění garantovat. Právě proto, aby občan věděl, co od něj má očekávat. Mohl předvídat a nemusel se bát, zda jej „příští rok“ nečeká další překvapení. Jinak totiž může mít pocit, že s ním někdo hraje nečistou hru a třeba začít volat po zdravotním pojištění čistě a pouze na komerční bázi. Což by třeba pro důchodce mohl být skutečně problém.

Archiv článků: květen 2007

Euro znamená hlavně méně nejistoty

Potřebujeme veřejné zdravotní pojištění?

Blogeři abecedně