Čas rituálních tanců

Jak napsala mnohá media, Nicolas Sarkozy prý volá po omezení nezávislosti Evropské centrální banky. Ta by podle něj měla své kroky více konzultovat s Radou ministrů financí eurozóny. Američtí zákonodárci začátkem léta zase diskutovali, zda by nešlo omezit spekulace na trhu s ropou. Jak to dopadne?
Hlasy volající po omezení toho či onoho – ať již jde o nějakou instituci či působení trhu – se ozývají téměř pravidelně. Většinou když hrozí nebo propuká nějaký problém. Docela dobře si vzpomínám, jak před deseti lety kvůli Asijské chřipce (pád na akciových trzích, jež začal zhroucením cen nemovitostí v Hong Kongu) a brazilské krizi dokonce japonský ministr financí navrhoval zafixování vzájemných kursů dolaru, eura a jenu. O něco decentnější slova o vytvoření tripolárního měnového systému vypouštěl tehdy francouzský strážce státní kasy, dnes šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss Kahn.
Téměř každý otřes, každá stagnace a ztráty investic vyvolají snahu nějak nově zformovat světový finanční systém. Z radikálních návrhů nakonec zpravidla vyjde pár úprav vedoucích většinou ke konsolidaci regulace a dohledů, někdy změn v účetních standardech. Trh se zkrátka moc omezit nedá. Vědí to všichni, stejně jako vědí, že není vhodné si zahrávat s nezávislostí centrálních bank. K té došlo právě proto, aby pod tlakem vlád nepreferovaly ekonomický růst před péčí o stabilitu měny.
Také u nás se před léty diskutovalo o tom, zda nezávislost ČNB není přílišná. I ty nejodvážnější myšlenky však hovořily o tom, že by se měl změnit systém jmenování členů bankovní rady a že by ČNB mohla s vládou diskutovat svůj inflační cíl. Do operativního rozhodování si nikdo mluvit netroufá. Myslím, že ani francouzský prezident.
Přesto se objevily hlasy, že teď už tedy do té eurozóny opravdu jít nemáme. Právě diskuse o tom, jak sešněrovat světové trhy a centrální banky mi připomínají české diskuse o euru a o penzijní reformě, jakož i dalších reformách z oblasti veřejných financí. Všichni vědí, že trh si nakonec prosadí svou, ale rituální tance musí být. Stejně tak všichni vědí, že k přijetí eura jednou dojde a penzijní reforma je nevyhnutelná. Spekulace nad tím, jestli vůbec máme o společnou měnu usilovat, jsou stejně naivní jako volání po jejím okamžitém jednostranném přijetí.
Ekonomických analýz na téma eura i penzí je dost. Všichni víme, že demografický vývoj nás skřípne, stejně jako že nemůžeme zůstat vně euroklubu. Na návrhy zafixování kurzů hlavních měn už si dnes vzpomene málokdo. Stejně tak i na volání po tom, že centrální banka musí podporovat růst eurozóny, z počátku tisíciletí (po pravdě řečeno, euro jej podporovalo, ale hlavně v zemích mimo jádro kontinentu – ty totiž vstupovaly do systému s menšími deficity veřejných financí a nízkou inflací, takže měly volnější ruce pro vlastní rozpočtovou politiku a prostor pro pružnější dohánění německé hospodářské úrovně). Jednou přijde doba, kdy si nikdo nevzpomene ani na nynější české diskuse o euru. U těch penzí si tím ale nejsem zcela jist.

Text poprvé uveřejnil deník E 15 dne 31.7.2008