Česká vláda rozhodla v březnu o prodeji sedmi procent akcií elektrárenské společnosti ČEZ. Stejně tak se opakovaně hovoří o privatizaci Letiště Praha (nebo jeho části), výhledově přichází v úvahu i Česká pošta a České dráhy, resp. alespoň jejich část.


Liberálům ale jistě i potenciálním investorům musí takové záměry znít velice libě. Stát nebývá v naprosté většině případů efektivním vlastníkem. Existují sice výjimky, většinou ale platí, že státem kontrolované firmy umějí vyniknout například v technologických inovacích (jako některé státní telekomunikační firmy), ale málokdy v efektivnosti a dlouhodobé ziskovosti.

Tuto obecnou pravdu však narušuje situace monopolního či jinak dominantního postavení. Právě to je případ řady síťových odvětví, mezi něž patří např. elektroenergetika, plynárenství, dopravní cesty, telekomunikace, pošta a podobně. V řadě zemí vlastní síťové monopolní (dominantní) firmy právě stát či jiné quasi státní instituce. Pak dochází k nepříliš šťastné kombinaci, kdy je stát zároveň vlastníkem a zároveň regulátorem v odvětví vč.cenové regulace, neboť u síťových monopolů jsou většinou ceny nějakým způsobem regulovány.

Na jedné straně tak potřebuje jako akcionář co nejvyšší příjmy ze zisků dotyčné firmy. Na druhé ale musí v rámci péče o veřejné blaho a boje proti zneužívání monopolu dohlížet na to, zda se energie či jiné služby neprodávají příliš draho. Nemluvě o tom, že je navíc i regulátorem v tom smyslu, že vydává řadu zákonných norem, kontroluje bezpečnost atd.

Řešení tohoto konfliktu zájmů se nabízí – privatizovat. Jenže oněch sedm procent ČEZ se prodává spíše z jiného důvodu. Stát potřebuje peníze, a tak zpeněžuje část svého majetku. Bez toho, aniž by tato operace zapadala do nějaké dlouhodobější vize rozpočtové reformy a elektroenergetické strategie.

Přitom odstranit onen rozpor mezi dvěma rolemi státu lze teoreticky i jinak. Podporovat všemi dostupnými prostředky posilování konkurenční situace na daných trzích. To mimo jiné předpokládá rovněž něco o těchto trzích vědět a mít jasnou strategickou představu o jejich vývoji v ČR a v okolním prostředí. Než tedy stát přistoupí k realizaci záměru privatizovat zbývající klíčové infrastrukturní podniky jako jsou Letiště Praha či Česká pošta, měl by si vyjasnit zda a jak je schopen zabezpečit v těchto odvětvích přiměřené konkurenční prostředí a kvalitu služeb i po jejich případné privatizaci. Měl by vědět jakou má vlastně strategii (chcete-li doktrínu) v těchto odvětvích a měl by se přinejmenším pokusit otestovat jak bude nové vlastnické uspořádání fungovat v případě konfliktních či krizových situací. Jednou z dobrých cest jak se k těmto znalostem dostat je podívat se důkladně jak to funguje v ostatních vyspělých zemích a poučit se jak z dobrých tak i špatných zkušeností. Zatím to ale vypadá, že stát chce prodávat hlavně proto, aby získal finanční zdroje. To není dobře. Navíc jde o zdroje jednorázové, které budou zítra chybět.