V diskusi na téma plánované reformy veřejných financí se několikrát objevila otázka, proč jsem podobné změny neprosazoval ve funkci ministra financí. Přiznám se, že nemám rád debaty přes média. Jsou totiž nekonečné. Jelikož se ale zmíněná výtka opakuje, považuji za slušnost a povinnost na ní odpovědět.

„Korunou finančních opatření měla býti majetková dávka vybraná jednou. Ohlásil jsem také trvalou mírnou daň z majetku jako doplněk daně z příjmů.“ Tyto věty nepocházejí ze vzpomínek nějakého socialisty. Jde o citaci z knihy „Můj finanční plán“ prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína. Tento muž, jenž například zavedl 20 % daň z uhlí a další daně výrazně zvedl, byl přitom členem pravicové státoprávní (později národní) demokracie.

Mnozí si nepochybně ještě vzpomenou na to, jak „pravicový“ ministr financí a později premiér Václav Klaus prosazoval a zaváděl mzdovou regulaci. A jak později „socialistická“ vláda Miloše Zemana privatizovala tři největší české banky.

Proč tomu tak bylo? Protože si to vynutily okolnosti. Pravicové či levicové doktríny šly stranou. Rašín chtěl svojí dávkou stáhnout z oběhu 10 miliard korun a podpořit stabilitu měny, Zeman nepochyboval, že je třeba nastolit standardní poměry na trhu peněz a finančních služeb.

Nic jiného než pragmatický přístup nefunguje, ideologie nás mohou jen mírně odchýlit od středu. Když vláda Miloše Zeman nastupovala v roce 1998 do Strakovy akademie, dělo se tak za situace, kdy těsně před tímto nástupem anebo těsně po něm bylo jasné, že
• ekonomika prochází hlubokou strukturální krizí poté, co banky přestaly dotovat nefunkční výroby a vyčerpal se efekt masivních investic do síťových odvětví,
• v klíčových bankách se nahromadily obrovské ztráty, které bude muset v konečném důsledku uhradit stát,
• po měnové krizi v roce 1997 se extrémně zdražily úvěry,
• tlak na státní rozpočet vytvářel i fakt, že reálné mzdy rostly rychleji než produktivita práce.

Uvažovat v této situaci o utahování kohoutu veřejných financí by bylo šílenstvím. Jediným „pozitivním“ efektem by bývala byla podpora koruny, jejíž posílení by umožnilo rychlejší pokles úroků. Cenou by však bylo zastavení rozvoje infrastruktury, podvázání ekonomického růstu a další rozevření nůžek mezi příjmy důchodců a ekonomicky aktivních obyvatel.

To ovšem neznamená, že by si vláda nebyla problému veřejných financích vědoma. Na konci volebního období jej už veřejně komunikovala s akcentem na nutnost snižovat rozpočtový deficit. Mohu to doložit citáty z vlastních rozhovorů i prohlášení, aniž bych si chtěl tuto myšlenku přivlastňovat. Šlo totiž o nezpochybnitelný fakt respektovaný většinou politiků napříč politickým spektrem.

Nový šéf resortu Bohuslav Sobotka vyhlásil stabilizační opatření, z nichž byla asi nezajímavější a nepřínosnější myšlenka střednědobého rozpočtového cílení. Bohužel, na dlouhodobější reformu se stále čeká. Přitom nás k ní nutí nejen maastrichtská kritéria, ale především demografický vývoj. A také menší ochota investorů, zaměstnanců a drobných podnikatelů prodávat svou práci v zemi s vysokými daněmi.

Pro někoho může jít o plané hrozby, které jsou zatím vidět jen na papíře. Vzpomínám si na situaci, kdy nás v polovině devadesátých let někteří analytici varovali před možnou měnovou krizí. V jedněch celostátních novinách vyšel komentář, že by to bylo k smíchu, kdyby nešlo o názor renomované investiční banky. Takhle jsou ty nesmysly k pláči, usoudil redaktor. Následně začala česká koruna prudce padat.

I prognózy demografů jsou vidět jen na papíře a ne okolo nás na ulici. Samozřejmě, protože jde o prognózy. Bohužel se stále zhoršují a nebrat je vážně, je tím nejhorším, co bychom mohli udělat. Zvlášť, když můžeme s reformou začít v období slušného ekonomického růstu.