O mediálním šumu názorů chytrých, i vysloveně pitomých.

Na Ukrajině jsem byl jednou, nevím o ní mnoho. Byť se považuji za celkem sečtělého, ještě před měsícem jsem měl o její politické situaci představu zhruba na úrovni, že se tam přetlačují o moc dvě etnika orientovaná na východ a na západ. Víc nic. Jsem přesvědčený, že 99 % tohoto národa na tom bylo podobně nebo hůř. Proto mě trochu bolí, kolik osobitých a neotřelých názorů na věc najednou každý má.

Z duše je mi nesympatický politik, novinář nebo intelektuál, který (předstíraje rozhled) rozumí všemu od geopolitické situace přes klonování ovcí po ústavní právo. Ano, ti všichni mají v "popisu práce" číst a dělat si názor. Pokud ale s tímto děláním názoru na Ukrajinu začali v posledních týdnech, stejně jako já, ať ho proboha nikam neventilují. Když už cítí potřebu se nějakým štěkem zviditelnit, slušelo by se říct třeba "za rozumný považuji názor Henryho Kissingera, že úplné přepólování směrem na západ v zemi, kde je pětina obyvatel ruská, prostě fungovat nemůže". Nehledě na obsažený názor to považuji za lepší reakci, než třeba zavádějící srovnávání s rokem 1968, které u nás budí vše, jen ne racionální reakce. Když už historické analogie, pak ten anšlus Rakouska či Sudet, používaný Andrejem Zubovem.

K sepsání tohohle sloupku mě nakopl článek o "demokratické diskusi" v ČSSD, kde s odpuštěním vidláci tepou vlastního ministra zahraničních věcí, bez náznaku věcných argumentů. Lubomír Zaorálek podle nich prostě řekl svůj názor moc ostře, na rozdíl od předsedy, který neřekl nic a to řekl dobře.

I když s ní třeba nesouhlasím, jsem rád že má šéf diplomatů nějakou čitelnou pozici a tu hlasitě hájí. Jsem rád když totéž činí odborní novináři nebo lidé z relevantních think-tanků. My ostatní si udělejme názor, za ten se berme na demonstracích či u piva. Nemáme-li však co říct, pak ve veřejném prostoru raději držme ústa.