Zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění (JŘBU), tedy bez otevřené soutěže, tvořily u nás loni patnáct procent všech veřejných zakázek, což je nejvíc v celé EU. Vítězíme přitom docela o parník. Že jsme desetkrát horší než Britové či Švédi už asi nikoho nepřekvapí. že jsou o půlku lepší dokonce i Slováci, Maďaři či Rumuni - to už je na pováženou. Ukazuje to dnes zveřejněná zpráva našeho sdružení.



Zní to jako nudná statistika, ta ale v praxi znamená, že loni se u nás napřímo zadalo zakázek za 39 mld. Kč. Každý zadavatel na ni řekne: něco jako "no a? podle zákona JŘBU můžeme používat, tak ho používáme" - jenže v tom je právě jádro pudla. I když metodika MMR hovoří o použití ve "výjimečných" případech, ty jsou u nás na denním pořádku - vícepráce ve stavebnictví, rozšiřování IT systémů a podobně. V důsledku je "výjimečná" asi tak každá sedmá zakázka. Toto unikum přitom nenajdeme jinde v Evropě - i když i v ostatních státech zadávají podle stejné směrnice, i když i oni kupují dálnice a IT systémy.

Co je špatně?

1. řada zadavatelů visí v tzv. vendor lock-inu. Kvůli chybám v minulých zakázkách (autorská práva, nestandardní technologická řešení apod. - čtenář si správně představí problém Opencard) mohou jen obtížně měnit dodavatele. JŘBU je pro ně pohodlnější a bezrizikovější cesta. A tak VZP už patnáct let visí na Hewlett Packard, Praha na Gordicu a podobně. Netřeba zdůrazňovat, že bez soutěže se služby mají tendenci prodražovat.

2. zadavatel nemá praktickou zodpovědnost za hospodárnost svých výdajů. V praxi dokud neporušíte zákon o veřejných zakázkách, nic moc vám nehrozí. Že by teoreticky zakázka šla vypsat i jinak, a možná se o ni mohlo regulérně soutěžit - to je téma leda pro potrhlé neziskáře. Potřebujeme zákon o finanční kontrole, zákon o úřednících - které jasně vymezí odpovědnost, ale taky dají úředníkovi určitou rozhodovací samostatnost a stabilitu místa. Vymanit se dodavateli z klinče chce nejen odvahu ale taky jistotu, že vás za volbu delší a trnitější cesty nevyhodí.

3. s tím souvisí i vícepráce - Ano, ve stavebnictví se stane, že se projekt prodraží kvůli něčemu s čím původní propočty nepočítaly - spodní voda, počasí .. odborníci by jistě dokázali vyjmenovat lepší důvody. Fajn, zákon na to pamatuje a vícepráce umožňuje. V ČR se ale prodraží více než polovina staveb - a typicky z důvodů které jsou dodavatelům dopředu známé. Chyby v projektech - úmyslné či neúmyslné, způsobují že soutěž cenou o realizaci stavby je do značné míry fraška. Dodavatel i zadavatel často už v době hodnocení nabídek ví, že se projekt podstatně prodraží. Ceny v obálkách jsou tedy zcela nerelevantní, vítězí dodavatel s podstřelenou cenou, který si věří že uhádá nejvíc víceprací. Že mu je zadavatel podepíše přitom může být předmětem korupčních dohod či známostí.

4. částečně zadavatele k JŘBU tlačí i české prostředí - zákon zakazuje otevřená řízení s jedinou nabídkou (podle našich zjištění dost nesmyslně), kvůli těžko předjímatelné a pomalé rozhodovací praxi ÚOHS se zadavatelé bojí soutěžit otevřeně - riziko stížností a průtahů je naopak v JŘBU minimální.

Co s tím?

Zadavatelé v prvé řadě musí začít u sebe, bude to bolet ale z perspektivy delší než dva roky to stojí za to. Pochlapit by se měli i zákonodárci (viz výše). My jako sdružení na příští měsíc přípravujeme hodnocení zIndex, kde hodláme srovnávat zadavatele podle skutečné zadávací praxe. Mimo jiné porovnáme všechna větší města v ČR podle toho, jak často JŘBU využívají. Pokud to nebude zajímat zastupitele, voliče by mohlo.