Kolega bloger David Rajmon si stanovil několik kritérií, které mu mají napomoci identifikovat nejvhodnějšího kandidáta na presidenta. Dosavadní desetileté zkušenosti i to, jak se doposud noví kandidáti projevovali však jasně říkají, že mezi nimi schází kritérium kardinální a přitom natolik lidské – je-li či není kandidát bláznem.

Čím více se blíží konec funkčního období stávajícího presidenta a dennodenně přibývá zpráv o jeho nepředvídatelném a zjevně nekontrolovatelném chování (viz interview při státní návštěvě Rakouska) nebo prohlášení podobných tomu, že nikdy neviděl zpravodajství v žádné televizi, což mu pomáhá zachovat si duševní zdraví (tvrzení nikoli nepodobné tvrzení alkoholika, že je téměř abstinentem) a čím více se odhalují kandidáti na presidenta nového, je stále zřejmější, že je naprosto nezbytné zařadit do systému voleb politických reprezentantů nový kvalifikační předpoklad.

Není přece normální, aby řidič autobusu zodpovědný za svých padesát cestujících musel absolvovat psychotesty, zatímco ti, kteří odpovídají za osud deseti milionů obyvatel se usadili ve svých křeslech, přestože evidentně vykazují znaky duševní poruchy. Psychotesty by se měly dokonce stát základním kvalifikačním předpokladem. Jakým katastrofám by se bývalo dalo zabránit, pokud by byly vyžadovány v Německu ve třicátých letech.

Aniž bych chtěl předstírat, že rozumím psychiatrii či psychologii, tuším i jako laik, že duševní nemoci se demonstrují různě. U někoho jsou zjevné takříkajíc na první pohled. Porucha se prostě vepíše do tváře postiženého. A je nám jasno, že takovému člověku by ústavní zřízenci ani nedovolili, aby se jako kandidát na presidenta vůbec přihlásil. Přitom může jít o člověka poctivého, mravného, po moci nebažícího a už vůbec ne narcistního. Prostě někoho, koho bychom dnes ve vrcholné politice potřebovali jako sůl.

U tváří zračících životní optimismus, úsměvy přes celý billboard, barvené vlasy (ano, i pánové - známe je všichni) se jiné duševní poruchy demonstrují až na pohled druhý nebo dokonce třetí. Nejprve když dotyčný promluví o tom, co dobrého pro vás hodlá učinit, zatímco vy víte už teď, že je to v naprostém rozporu s jeho dosavadním konáním. Ale jste ochotni dát mu šanci. Hůře pak, když tu šanci skutečně dostane a začne znovu konat. Velmi často, nebo spíše pravidelně, opět v rozporu s tím, co předtím říkal. Tyto tváře pro nás chtějí přirozeně jen samé dobro, chtějí být presidentem všech. Stejná slova, jaká zněla při první volbě současného vašeho presidenta.

Tak kupříkladu tady máme kandidátku, která právě proklouzla do dalšího kola s odřenýma ušima. Ta je přesvědčena, že je nutno kandidovat všude, kde se volí, hlavně aby byly slyšet její názory. Jedno kam se volí, jedno za koho. Klidně postupně za naprosté ideové odpůrce. Komunista, pravičák, příště třeba opičák. Pokud si bude uměl říct. Lidé ji vyhodí zleva a, voila!, ona opět nakráčí s hlavou vztyčenou, jenom tentokrát z nejpravějšího prava.

Existovala ještě v minulém desetiletí v Praze skupina lidí – holubí letka se jí říkalo. Tito lidé měli, bůhví odkud, přehled o sebemenší společenské akci, která se v Praze konala a kde se podávalo občerstvení. Všichni organizátoři takových akcí z nich měli hrůzu jak před náletem sarančat. Pod různými záminkami se obvykle dostali dovnitř, rychle zjistili, odkud se vynášejí podnosy s jídlem a odtud už se nehnuli. Jídlo odebírali hosteskám hned ve dveřích z ještě nad hlavu zdvižených podnosů. Na ostatní účastníky toho již moc nezbylo. Tolik k oné kandidátce.

Není v tom ovšem sama. Jiný kandidát se již také hlásí do kdejakých a stále dalších voleb. Má ovšem o sobě natolik vysoké mínění a o ostatních natolik nízké, že pro změnu odkráčí dříve, než je vyhlášen devastující výsledek, Takový je to hrdina.

Nouze není ani o typy „všechno znám, všude jsem byl, vše hravě vyřeším a ještě vás pobavím“. A přitom netuší, jak málo toho ví. Do dalšího kola ho naštěstí nepustila prostá aritmetika, ať již ohýbaná tak či onak.

O vybavenosti většiny z kandidátů pro úřad presidenta vypovídá mimochodem i to, že nejsou ani schopni zorganizovat řádnou kontrolu údajů petentů při podepisování archů.

Jako voliči se nemusíme obávat, že by nám po psychotestech nezbyl nikdo, koho bychom mohli volit. Právě naopak. Přes vše výše uvedené je totiž mezi kandidáty několik málo skutečných osobností, které by případný psychotest zvládly s naprostým přehledem. Poznáte ty dvě dámy na první pohled. Nevytrubují totiž neustále do světa, jak jsou skvělé. Protože nejsou žádnými trubci, pouze prostě jsou. I kontrolu podpisů si dokázaly zorganizovat tak, že chybovost měly, na rozdíl od ostatních kandidátů, nesrovnatelně nejnižší. Konec konců i ten Hrad potřebuje po osmi letech působení známě pánské sestavy ženskou ruku jako prase drbání, s prominutím.

Pevně doufám, ba dokonce tímto úpěnlivě prosím některého zákonodárce, aby se požadavku na psychotesty ujal a navrhl jej dříve, než bude pozdě! Michal Semín, předseda proklausovské Akce D.O.S.T. totiž již v Lidových novinách varoval, abychom se se zbývajícími dny Václava Klause v presidentské funkci neradovali předčasně. Jenom si představte, že by byla česká politika obklíčena podobnými lidmi zespoda i seshora. Dokud Die Welt označuje Klausem obdivovaného Petra Hájka dvorním šaškem, nemusí se nás to osobně dotýkat. Jakmile nás ale začnou v světě nazývat blázincem, budeme muset to již nést osobně.