Při jednom prázdninovém pobytu proběhl rozhovor s dětmi o tom, co by si nejvíc přály. Otázce předcházelo kratší uvedení do problematiky přes tři oříšky a Popelku. Odpovědi dětí nebyly překvapivé, byly předpokládatelné – dlouhý život, hodně peněz a život bez komplikací.

Dospělí, nebo stárnoucí, by asi více váhali. Přece jen už nějaké zkušenosti nasbírali, poznali, že život bolí a jen tak bolet nepřestane a vědí, že nekráčejí vstříc rozkvětu. Navíc se nám všem horizont rozhlížení povážlivě zužuje. Přesto a navzdory tomu všemu, i my, dospělí, asi neumíme volit jinak – rádi bychom hmotné zajištění, život bez komplikací, případně i bezbolestné stáří a tiché a klidné poslední usnutí.

Tehdejší řečník přešel od Popelky k biblické zkušenosti krále Šalomouna. Ten si kdysi také měl vybrat; bylo to těžší v tom, že mohl volit jen jednou. Ač král, mohl také žádat větší moc, dlouhou klidnou vládu anebo ještě větší bohatství. Rozhodl se však pro rozumné srdce (podle Kralické bible).

Při zmíněné besedě s dětmi následně padla logická otázka. Jak že si děti představují rozumné srdce, co to je? Jedna reakce byla dost pozoruhodná – je to srdce s mozkem! Když jsem si zkusil toto spojení představit, moc mi to nešlo, pořád se mi pletl rozdílný účel obou orgánů, nebo jsem si představoval, jak se na tepajícím srdci povaluje mozek a jak jim to spolu spíš neladí než ladí.

Šalomoun, oč tehdy požádal, to dostal. Byl pochválen za svou volbu a k tomu dostal jakoby za odměnu i leccos dalšího.
I když první představa o srdci s mozkem sváděla k mírnému a pobavenému naturalismu, přesto stojí za to zastavit se u toho. I když, pravda, Šalomoun se svou volbou nikomu dnes příliš imponovat nebude. Žijeme jinak, víme, že kromě srdce jsou v našem těle důležité i jiné orgány a navíc: krátkost času nutí k tomu být akční, pohotoví, rychlí, využít kde se co namane a tak je jen dobře, když jednou velí srdce, jindy nohy, nebo oči a někdy třeba i ten mozek.

Lidé tehdy za Šalomouna brali srdce jako centrální orgán. Všechno důležité pro lidskou bytost mělo co do činění se srdcem – ať se jednalo o věci racionální, citové nebo iracionální. Když si přestanu srdce s mozkem představovat příliš hmotně, cítím, že to je pokus, který spojuje hlavní orgány do jakési vzájemnosti nebo vyváženosti.

Onen starodávný vladař zatoužil po tom, co si sám neuměl naordinovat. Věděl, že takové věci jsou a že by je uměl využít a že by je i potřeboval. Chtěl umět vycházet s lidmi, žít s nimi i mezi nimi tak, aby jim dokázal být užitečný. Nevěděl, jak na to. Tak si to přál a že si přál právě to, tak to dostal. A pochvalu k tomu.

Asi vypadám jak naivka, když tady vzpomínám na takové věci, o kterých si dneska myslíváme své. Možná naše životní a osobnostní deficity pramení z toho, že neznáme směr, kterým napřít přání týkající se nás samých, našeho zdokonalování, naší vyváženosti. Spíše se smiřováváme s tím, že je v nás tolik rozmanitých vlivů a orgánů, že každý dostane větší důležitost na úkor druhého a jednou táhne cit, jindy rozum, pak zase pud a jindy nekontrolované a zděděné vlastnosti. Jednou holt hot a podruhé čehý.

Srdce s mozkem je pochopitelně nedokonalý příměr. Má svou krásu. Říká, že to, co je v nás a co nás ovlivňuje, táhne-li společně a vzájemně se koriguje, může být dobrým předpokladem jak pro člověka, tak pro presidenta nebo politika, nebo i pro důchodce s ubývajícími silami stejně jako pro mladíka s bezbřehým optimismem a sebedůvěrou.

Na začátku jsem se nad tím spojením trochu bavil, ale asi jen tak nezapomenu na potřebu, že srdce má mít mozek a mozek že může mít srdce. Protože je třeba, aby láska byla vnímavá a pravda laskavě spravedlivá, soužití obohacující a předsevzetí uskutečnitelná, lež nemožná a sebeláska kritická, obětavost nezničující a radost upřímná, zrada odsouzeníhodná a hulvátství nepřípustné, dobrota motivující a úcta obdivuhodná, slovo věrohodné a slib splnitelný, naděje posilující a lidé nevystrašení, věrnost nosná a důvěra nezneužitelná … a … a ...

Kdyby se mě někdo někdy ptal, co bych si přál, musel bych nejdřív přiznat, že mi to Šalomoun asi zkomplikoval, a pak i trochu zjednodušil. Ale kdyby se mě na to ptal ten jediný Všemohoucí, pak bych zřejmě od Šalomouna opisoval.

Vždyť každý z nás někdy zažije překvapení ze sebe sama, když sám sebe neukočíruje. Někdy se za to dodatečně jen stydí, později to alibisticky omlouvá, pokud ovšem k tomu má příležitost. Jsou příběhy, které říkají, že srdce bez mozku a mozek bez srdce umí i zabíjet. Něco takového si ale přece málokdo přeje.