To, co jsem si vybalil z tašky při příjezdu na dovolenou, vypovídalo spíše o tom, že jsem volbu knih pro letošní polehávání na chorvatských plážích spíše podcenil než s rozmyslem koordinoval.

V zavazadle byly kromě jiného: pro pobavení román Davida Lodge – Profesorské hrátky; obraz skutečného života v knížečce rozhovorů Petry Dvořákové – Proměněné sny; pro vzdělání tam byl první svazek Malé biblické teologie Karla A. Deurloo – Exodus a exil.

První titul je román z anglického univerzitního prostředí, zajímavý ani ne tak přílišným vtipem, jako zpracováním – osudy hlavních postav nejenže jsou popisovány vypravěčem, dostávají příležitost popsat události jakoby paralelně ze svého pohledu. Je to román ze současnosti, sexualita, přitažlivost, mužská touha dobývat a vítězit se tam pochopitelně silně a moderně dostává ke slovu, hlavní hrdina se však navzdory snaze nakonec nestane svrchovaným režisérem svého příběhu a života.

Druhá publikace to je deset v rozhovorech zachycených životních příběhů lidí, kteří se dostali do někdy až krizového napětí s církví nebo vírou v Boha. Jde o záznamy toho jaký je život, poznaný jako boj, střet, nebo konflikt, z nichž někdy lidé vycházejí hodně poškození, ne-li zcela poraženi.

Třetí titul je odborná publikace holandského starozákoníka, který pro svého čtenáře odhaluje centrální poselství Starého Zákona. Kráčí po základních událostech starozákonního příběhu tak, aby ukázal, že život je něco víc než nezávazné pohrávání a něco jiného než boj. Pokud stojí na dobrých gruntech, ze kterých lze dobře nahlížet jak odchod do exilu, porážku, tak i vysvobození a získání nového obzoru života.

Tématicky se taková četba vzájemně hodně lišila, však také pro každou knihu byly čas i nálada jindy. Při jedné jsem se bavil účastí v životě vykonstruovaném, avšak dobře odpozorovaném. Při druhé mi bylo líto všech těch, kdo třeba už od narození jakoby měli smůlu a na dlouhá léta nevybředli z její nadvlády. A při třetí jsem se nechal potěšovat z názornosti a plastičnosti toho, co nese dávný příběh duchovního ohledávání kořenů života, který je nadčasový a dosahuje až k nám.

Když jsem tyto knihy postupně dočetl a dal si dojmy z četby vedle sebe, nebylo příliš těžké najít mezi nimi svorník. Jím je vztah k životu a jeho přijímání. V případě každého člověka totiž až tolik nejde o život sám, ten přijde sám a bez našeho zasloužení. Daleko více jde o to, jak je život člověk přijat. Jak přijme život ten, kdo se narodil jako nechtěné dítě, nebo ten, kdo nečekaně přijde k bohatství, nebo jiný, kdo se dostane do světa reflektorů a moci. Jinak jej přijme ten, kdo v něm hledá jen prostor pro hrátky a jinak ten, koho potkává život, v němž přijdou, někdy dost nelítostně a bezohledně, změny a rány. A pochopitelně jinak jej přijímá ten, kdo už má za sebou jeho větší část a jinak ten, kdo na běh času ani nepomyslí. Jakoby i autor první knihy tušil, že přijetí života souvisí s tím, jak člověk ohledává kořeny života, a tak svým hrdinům nebránil, aby se dohadovali o místě Boha v jejich románovém životě a skoro až v protichůdných přístupech k němu.

Všechny tituly tak pro mě za mířily zajímavým a podnětným směrem, i když pochopitelně každá k cíli kráčela odjinud. Všechno završil autor poslední zmiňované knihy, když do toho vstoupil s odkazem na dávnou zkušenost a moudrost víry. Podle které je možno z bahna vystoupit, zahlédnout solidárního Boha, který takový výstup podporuje a pomáhá s ním. Moudrost staré víry však také ukazuje, jak snadno lze do bahna opět spadnout, aby Bůh plačící nad lidskou svéhlavostí, začal znovu ukazovat způsob nového exodu z otroctví a spoutanosti k pravé svobodě.

Dočetl jsem to. Skončila dovolená, vrátil jsem se domů, pustil si první zprávy a tím jsem se vrátil k reálné české podobě nakládání se životem. Hrozba exilu, vyhnanství, otroctví, zůstává napořád přítomná; zároveň však stále vládne i silnější naděje exodu. Obojí se uskutečňuje za jistých podmínek.

Teď se mi zdá, že jsem si s sebou vzal dobrou četbu. I když je fakt, že ne vždy to tak s ledabylým balením může dopadnout.