Nějak nám toho přibývá: sledování skrytými kamerami, odposlechy všelijakými citlivými mikrofony, tiché otáčení očí kamer po náměstích nebo školních chodbách, převlékající se novináři i primátor, cílené provokace, kšeftování s materiály k vydírání lidí … čeho se ještě dočkáme? Máme se toho lekat? Anebo to jinak nejde?

Jsou to různé způsoby, jak dosáhnout téhož. Jde o více či méně nápadná očka, skrze která se prý hodlá zjistit pravý stav věcí. Pochopitelně se vychází při tom z toho, že běžný stav věcí je jiný než ten, který se prezentuje navenek. Pokud chce být svět klamán (a v podstatě sebeklamání má rád), pak je dobré někdy zjistit, jak je za kulisami, jak je pod pomádou. Zdali existuje rozdíl mezi tím, co se ukazuje na odiv, a tím, co je pod povrchem, a není-li onen rozdíl příliš velký. Jakmile stoupá potřeba dívat se jen na věci ladné a harmonické, roste pravděpodobnost toho, že vše je v zárodku jinak. A tím roste i nutnost žít v převlecích, předstírat vůči druhým, následně pak zapínat skrytou kameru a bez milosti a následného střihu dokumentovat. Takový důkaz přesvědčuje, usvědčuje a umlčuje. Zvlášť, když přistihne při vědomém a záměrném obelhávání a klamání. Jakmile se ovšem lež stává naprosto legální součástí našeho společného života (lež nikdy není věcí soukromou), pak usvědčit nelze jinak. Musíme vymýšlet způsoby, jdoucí až na hranu, aby byla lež odhalována. Stává se pak již pravidlem, že odhalení pravého stavu věcí šokuje (jako před několika týdny v eldéence, nebo před měsíci u prodejného soudce a nejvíce před pár dny při odhalení pastí, které si na sebe šijí tvůrci i strážci zákonnosti).
Čeho se můžeme ještě dočkat?

Už mnoho nechybí a budeme stále pod dohledem. V souvislosti s výše uvedeným bych to nakonec chápal, ale horší než kamery na každém rohu, se mi jeví jiná věc – že se do rukou jiných lidí (a proč bych o nich měl předpokládat něco jiného než to, co o každém z nás, tedy že pokud třeba zrovna nelžeme, tak si hodně věcí přizpůsobujeme své potřebě) dostává obrovské množství dat a údajů o druhých. Když se jednomu hodí třeba vyoperovaný kyčel ke všelijakému kšeftování, proč by se jindy nemohl hodit záznam, jak někdo, někde a nějak s někým, kořeněné náznaky, gesty, grimasami nebo útržky vět, což už je dost pro různé interpretace, většinou účelové a často zlovolné. Hodně dávno zazněla jedna pravdivá obava, dnes snad ještě více srozumitelná než tehdy: Úzkostmi sevřín jsem náramně; nechať, prosím, upadneme v ruku Hospodinovu, neboť jsou mnohá slitování jeho, jediné ať v ruce lidské neupadám. (2S 24,14; Kralický překlad)

Čím více musíme být jeden před druhým ostražitější, tím více musíme počítat s tím, že nás čeká stále větší dohled. Tam, kde bychom ho potřebovali, aby usměrňoval, tam nebude nikdy dostatečný, a kde ho ani nečekáte, tam se budeme divit, jak je funkční a třeba i několikanásobně jištěný.

Jak říkám, jsem schopen se s tím smířit konstatováním, že to asi nelze jinak, protože řídit společnost lidí v systému, kde si každý střeží jen svá práva, je jeden z nejtěžších úkolů. Nejde to jinak také proto, že se společným úsilím podařilo rozvrátit systém autorit, který pomáhal lépe než kamery a špiónství. To však už je pryč.

Musím si k tomu přidat svou poznámku. Třeba jí trochu uspokojím ty, kdo mě občas vzkazují, že v těchto mých řádcích se nachází málo duchovního. I když je pravda, že zase jiné komentátory podnítím k tomu, aby se rozohnili na adresu moderního tmářství a kněžourství. Těžko vyhovět.

Ale zpátky ke špiónování: znám totiž daleko lepší a levnější alternativu. Je to sice varianta nepříliš moderní, na druhou stranu je bezporuchová a co je nejlepší, že se k datům nedostane nikdo z lidí. |Je to tedy metoda druhými lidmi nezneužitelná. Kdysi se znázorňovala symbolikou oka; oko rámované trojúhelníkem zíralo shůry jako nějaká nebeská kamera.

Má to své výhody proto, že se to děje mimo lidskou vůli. Je to napojeno na jiný pohon než na jakoukoliv energii, nám známou a účelem je, aby člověk mohl rozvinout všechny své kladné vlohy a obdarování a nebyl deptán svými nedokonalostmi sotva ráno vyjde z domu.

Když mě zaměřují kamery, radary, pohledy druhých, známých nebo neznámých, lidí s čistými nebo nečistými vztahy a úmysly, mám z toho trochu husí kůži. Ale přece jenom nejdu do toho nepřipraven, už jsem se v tom musel naučit žít.

Jakmile však vstoupím do světa víry, do vztahu k Bohu, který převyšuje všechny kontrolní systémy a všechny dohlížitele, pak
- počítám s tím, že jeho pohled na lidský život a člověka je do jisté míry náročnější
- zároveň vím, že mi Bůh nabízí takové postupy, abych mohl svá selhání před ním poctivě řešit a nebál se k nim přiznat (to se pochopitelně netýká oblasti trestně-právní)
- se mi nejvíce líbí, že jeho dohled není proto, aby se mi, jako člověku, dostal na kobylku a za každou cenu mě přistihl při lakování skutečnosti na růžovo (proč by to dělal, však ví i o mně své), ale proto, abych jako jeho stvoření mohl dobře a pravdivě žít v celé souvislosti toho, co vytvořil – jak v kráse neobelhávaných vztahů s druhými a ve společenství s nimi, tak i v nepřeberné kráse stvořené přírody a světa.
- je potřeba říci, že tento naprosto jiný pohled na člověka stojí na předpokladu živého vztahu s férovou oboustrannou komunikací, což je srozumitelné většinou těm, kdo něco takového znají.

V každém případě pak platí, že žít v něčem takovém, nebo pod něčím takovým, znamená revidovat názor o životě jako o boji a o světě jako o bojišti. Aniž by se ten, kdo do něčeho takového vstoupí, neuměl vyznat v životě mezi jinými lidmi. Je chráněn před tím, aby druhé špiónoval, nepotřebuje však ani myslet na to, jak na druhé hrát divadlo.

Tak mi nezbývá než ještě jednou připomenout, co už zmíněno bylo, a co na jednu stranu popisuje, že současné špiclování není nic nového, a zároveň to vyjadřuje velké a milosrdné plus Božího přesahu nad jednotlivostmi lidského života: Je mi velmi úzko. Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských.. (2S 24,14; Český ekum.překlad)