Předem mého prvního textu, publikovaného na blogu Aktuálně.cz, se sluší poděkovat redakci tohoto serveru za prostor, který blogerům poskytuje, mezi něž mám nyní tu čest se zařadit.

Když jsem dospěl k rozhodnutí, že by bylo dobré se k některým tématům, spojenými s činností v rozhlasové radě občas veřejně a neformálně vyjádřit, volba blogu na serveru Aktuálně.cz byla poměrně rychlá. Mezi nejrůznějšími blogovými platformami, kterými se to v internetovém prostředí jenom hemží, Aktuálně.cz vyniká dlouhodobým standardem, za kterým si redakce stojí. Současná úroveň blogů na Aktuálně.cz je zcela jistě i zásluhou dřívějšího nestora zdejších blogů, editora Libora Stejskala. Jeho častá otázka na zájemce o blogování byla: A čím nás chcete zaujmout, když Vám tu dám prostor? A nedal pokoj, dokud ho zájemce opravdu nepřesvědčil.

Moje odpověď na vtíravou otázku by v takovém případě zněla, že bych rád na blogu komunikoval dění v rozhlasové radě, občas přispěl s další mediální tematikou a výjimečně i jiným postřehem, ať už by se vázal ke společnosti, politice či jen tak, k něčemu, co by mě zaujalo. Snad bych přísným kritériím pana Stejskala takto vyhověl, i když je mi jasné, že takových rozumbradů by bylo, a navíc teď v době blížících se voleb…

Věřím však, že tu se svým blogovým koutkem uspěji, a že si z oblasti médií získám několik desítek sledovatelů, které podobně jako mě zajímá mediální dění. Dříve, než jsem se na podzim roku 2020 stal novým členem Rady Českého rozhlasu, jsem sám v Českém rozhlase pracoval (2011–2015). Prošel jsem tehdy několika redakcemi, abych skončil v nově vznikajícím analytickém oddělení, které se zabývalo vnitřní analýzou vysílání. Před tím jsem s několika redakcemi spolupracoval, pozůstatky mé digitální stopy lze nalézt na webech Deníku Referendum, v Britských listech, Parlamentních listech; dále pak jako dlouholetý spolupracovník Katolického týdeníku a dokumentární tvorby České televize, nebo na vlnách Rádia Vaticana. Poté, co jsem redakční žurnalistiku v roce 2015 definitivně opustil, působím v pozici tiskového tajemníka pražského arcibiskupa, kardinála Dominika Duky.

Mám proto tu ambici zdejšímu náročnému čtenáři zprostředkovat v určitém ohledu celistvý pohled na dění především v Radě Českého rozhlasu, která témata se řeší, z jakého důvodu a co k tomu Radu vedlo – a to z pohledu někoho, kdo byl nějakou dobu uvnitř, jako řadový pracovník; ale také jako ten, kdo určitou formu komunikace veřejně nastavuje. Rozhlasová rada totiž není tak na ráně, jako ta televizní a pokud už se jejím děním někdo zabývá, pak je tento pohled dle mého názoru jaksi zploštělý, příliš nevystihující jádro debaty, respektive málokdy v duchu zásady Audiatur et altera pars.

Určitě si ale nečiním ambici, že bych zdejšími texty chtěl udělat díru do mediálního světa. Zlatá doba blogování je už nějakou dobu za námi, podobně jako jiných, konvenčních sociálních sítí, typu facebook, twitter apod. – nemluvě o těch, které už skončily v křemíkovém nebi. Stále však je třeba vnímat, že ani v tradičních médiích není nekonečně mnoho prostoru. Na konkrétní server by se pak člověk ještě vlezl, ale ne vždy forma glosy, poznámky či blogu koresponduje s redakční politikou. A debatovat na některé z tradičních sociálních sítí? Myslím, že by to nebyla rozumná cesta, tedy rozhodně ne na Twitteru, který už beztak většinově ovládli anonymní trollící účty, na Facebooku bych zase mezi odborníky na všechno ani moc nepochodil.

Proto tedy blogování, proto tedy nabídka všem, které to zajímá, pojďme vést debatu. Ty které by to mohlo bavit, si tento blog časem nalezne sám, věřím:)