Tomáš Halík býval svého času zajímavým knězem. Od jisté doby se ho ale zmocnil démon pýchy, pohrdání obyčejnými lidmi a pocitu nadřazenosti. Zvláště pak nad lidmi, kteří nepocházejí z jeho elitních kruhů. Na skutečnosti, že křesťané stále méně vnímají jako obhájce svých hodnot dřívější strany, a stále častěji hledají alternativu, nejčastěji pak v podobě SPD, tím však nic nezmění.

Víceméně tu nehodlám reagovat na šíření nízkých pomluv, které svědčí tak leda o naprosté myšlenkové vyprázdněnosti politické konkurence hnutí Svoboda a přímá demokracie, tedy těch, kteří už dlouhá léta nedokáží svůj program prosadit prostřednictvím svobodných voleb. A když svého soupeře nedokáží porazit demokraticky, tak na něj alespoň nakydají špínu, aby ho umenšili. Ti, kteří bývají označováni pojmem pražská kavárna evidentně ztrácejí jakékoliv zábrany a neštítí se už opravdu ničeho, ani sprostot nejhrubšího zrna, kdy je pro ně za fašistu každý, kdo nejde s nimi. Nedivím se jim, lidé totiž jejich program odmítnou i v letošních volbách.

Tomáš Halík tyto metody zná velmi důvěrně, podle všeho za minulého režimu pracoval jako normalizační kádrovák. Pokud tedy u zmíněného zesnulého kněze kritizuje “morální selhání v době komunismu”, měl by si nejprve sám sáhnout do svého vlastního svědomí. A pakliže kritizuje politizaci církve, pak by si nejprve mohl poslechnout svá kázání, která mnohdy připomínají spíše politické školení mužstva, než nedělní výklad Písma.

K dalším jedovatým pomluvám k mému osobnímu životu, prezentované Tomášem Halíkem, se jakkoliv odmítám vyjadřovat, protože se lží a pomluvou polemizovat nelze. Kromě následující fotografie. Se svou brazilskou ženou máme dvě krásné, zdravé děti. Jsme šťastná rodina. Už od roku 2010. Na tom jedy pyšného preláta Halíka nic nezmění. Pokud se mi podaří uspět v podzimních volbách za hnutí SPD, pak i díky podpoře své rodiny. A navzdory Tomáši Halíkovi budu hájit zájmy lidí, o kterých on hovoří jako o “blbcích”, nebo “patologické sedlině společnosti”.