Příběhy nadějných sportovců, kteří to na cestě za vrcholem neměli zrovna jednoduché, bývají různé, a ne vždy mají i šťastný konec.

Můj dnešní článek je určitou polemikou s nedávným blogem pana Bohumila Slámy Nad „opálenou“ vítězkou US Open Raducanuovou. Určitě jsem nebyl jediný, koho titulek tohoto blogu zaujal a následně si přečetl, jak pan Sláma využil příkladu mladé britské tenistky, jejíž otec je Rumun a maminka Číňanka, ke srovnání s tím, nakolik složité či diskriminující je postavení Romů v naší zemi.

Z řečnických otázek, které pan Sláma ve svém textu čtenářům pokládá, se budu ve své polemice soustředit především na tu první. Její znění je: „Jak se mohla dcera rumunského emigranta a čínské matky „venku“ tak vyšvihnout?“ Má stručná odpověď na ni přitom zní: za úspěchem Emmy Raducanuové stojí především její talent, obrovská píle a také podpora jejích rodičů. A nemyslím si, že při splnění těchto podmínek by tato sympatická tenistka nemohla obdobného úspěchu dosáhnout i tehdy, pokud by místo ve Velké Británii vyrůstala v České republice, na Slovensku či v jiné středoevropské zemi.

Ten, kdo se přistěhuje do cizí země, to vždy má hlavně ze začátku v některých směrech složité. Ovšem mohl bych uvést hned několik příkladů úspěšných sportovců, jejichž rodiče se přistěhovali k nám do České republiky odjinud. Za všechny bych zmínil šermíře Alexandra Choupenitche, který se narodil běloruským rodičům v Brně a na letošních olympijských hrách v Tokiu získal pro Českou republiku senzační bronzovou medaili v šermu fleretem. Pro ty, co namítnou, že mít běloruský původ není v naší zemi tak velkým problémem, jako když má někdo romský či částečně romský původ, zde uvedu ještě další příklad: hokejista Dominik Lakatoš, hrající v současné době za HC Vítkovice, romský původ má, a přitom to již dotáhl až do české hokejové reprezentace.

Samozřejmě, že ne vždy cesta nadějného sportovce směřuje k takovým úspěchům, jakých dosáhli Emma Raducanuová, Alexander Choupenitch či Dominik Lakatoš. Ale zdaleka ne vždy je přitom příčinou toho, proč se to nepodaří, jejich původ. Pokusím se to ukázat na příkladu nadějné romské atletky z východního Slovenska Annamárie Horváthové.

Tato mladá dívenka, žijící v chatrči v chudinské osadě se svou matkou a sedmi dalšími sourozenci, zaujala slovenskou veřejnost tím, když jako třináctiletá vyhrála běh na 750 metrů, přestože na rozdíl od svých soupeřek absolvovala závod v takzvaných balerínkách. Její úspěch zaujal i tehdejšího slovenského prezidenta Andreje Kisku, který se s ní pak osobně sešel, a vyvolal vlnu solidarity u řady lidí, kteří se jí složili na běžeckou obuv. Dívky se navíc ujal atletický trenér, začala pravidelně trénovat a úspěchy se brzy dostavily: v patnácti letech se stala dorosteneckou mistryní Slovenska v běhu na 1 500 metrů.

Zdálo se tedy, že příběh o „chudé Popelce“ bude mít i tady pohádkový konec, neboť talentovaná Annamária má nakročeno k úspěšné atletické kariéře. Jenže v jejím příběhu nastal nečekaný zvrat: dívka si našla přítele, ke kterému se nastěhovala a otěhotněla s tím. Záhy na to ji přítel navíc opustil... A od té doby se šestnáctiletá romská dívenka stala terčem zájmu zejména bulvárních médií, které však nereferují o jejích sportovních úspěších, nýbrž o tom, zda půjde či nepůjde na potrat…

Určitě bych nechtěl tímto příkladem jedné nadějné atletky něco zobecňovat či dokonce Romy nějakým způsobem shazovat. Pouze jsem se ve své polemice s panem Bohumilem Slámou pokusil ukázat, že primární příčiny toho, proč to někteří nejenom romští talentovaní sportovci nedotáhnou tak daleko jako Emma Raducanuová, obvykle netkví v negativním stavu části naší společnosti k nim.