Považuji za zcela absurdní, když centralismus Evropské unie dosahuje již takové míry, že svým členským zemím nařizuje, kolik procent filmových děl z evropské produkce musí divákům nabízet.


Pamatujete si ještě na takzvaný Měsíc československo-sovětského přátelství (MČSP)? Mnozí z vás nejspíš ano, nicméně pro ty čtenáře, kteří se narodili až po roce 1989, uvedu pro jistotu vysvětlení. MČSP začínal vždy 7. listopadu na výročí VŘSR a trval přesně 30 dnů. Během nich se v kinech v celém Československu promítaly vesměs sovětské filmy, na řadě míst se konaly koncerty vážné hudby se sovětským či ruským repertoárem, někde případně probíhaly literární a recitační večery, zaměřené na sovětskou a ruskou literaturu.

O „nadšení“ většiny obyvatel Československa z této pravidelné nabídky sovětské kultury nejlépe svědčilo to, že v řadě kin se během listopadu nepromítalo vůbec, nebo jen zcela výjimečně. Velmi často totiž docházelo k tomu, že na sovětský film přišlo tak málo diváků, že se nevyplatilo ho promítat. Dokumentuje to ostatně i známý oscarový film Kolja při scénce, kdy si Zdeněk Svěrák coby František Louka, který přijde s malým chlapcem Koljou do kina, musí koupit pět lístků, aby se filmové představení "Jen počkej, zajíci!" mohlo hrát.

Poté, co v roce 1989 u nás padl komunistický režim, jsem byl přesvědčen, že k takovým absurditám, jakým byl zmiňovaný Měsíc československo-sovětského přátelství, již nikdy víc docházet nebude a že už nikdo nebude nutit někoho k tomu, jaké typu filmů povinně vysílat či nabízet občanům. Když jsem si však nedávno na internetu přečetl zprávu s titulkem Málo filmů z EU. Brusel hrozí Česku pokutou kvůli nenaplněné směrnici, tak jsem pochopil, že jsem se dost možná mýlil...

Ve zmiňované zprávě se totiž píše o tom, že Evropská komise zažalovala Českou republiku a spolu s ní další čtyři země EU za to, že „nevynucují nová unijní pravidla pro obsah audiovizuálního vysílání, přijatá v roce 2018.“ Přičemž k této „nehoráznosti“ ze strany ČR došlo kvůli tomu, že české orgány nezapasovaly obsah příslušné evropské směrnice do vnitrostátního práva. Jak je dále v článku na iDNES uvedeno, zmíněný unijní předpis má například zlepšit ochranu dětských diváků, podpořit kulturní rozmanitost obsahu televizního vysílání či zlepšit ochranu diváků před násilnými a nenávistnými projevy i nežádoucí reklamou. Stanovuje rovněž povinný podíl nejméně 30 procent evropské produkce v digitálních videotékách.

Některé cíle této směrnice bych ještě chápal. Ale stanovovat povinně, kolik procent filmů, nabízených ve videotékách, musí povinně být evropských? Ne, že by těch 30 procent bylo přehnaně velké číslo, a řada lidí včetně mě má nepochybně v oblibě například francouzské či italské komedie i vážné filmy, německé kriminálky apod. Ale považuji za zcela absurdní, když centralismus Evropské unie dosahuje již takové míry, že svým členským zemím nařizuje, kolik procent filmových či jiných uměleckých děl, vzniklých z evropské tvorby, musí divákům povinně nabízet. To už opravdu nemá daleko k tomu, aby byly v brzké době po vzoru někdejšího MČSP vyhlašovány například Měsíce česko-bruselského přátelství...