To bylo překvapení: ostatky Jany z Arku jsou padělané, zjistili soudní vědci. A co další historické "pravdy"?

Spálené kousky kostí, považované za ostatky patronky Francie Jany z Arku, zkoumali francouzští soudní vědci déle než rok. Velkou záhadou totiž zůstává, jak mohla prostá husopaska (jak praví legenda) proniknout k francouzskému korunnímu princi, přesvědčit jej, aby jí svěřil velení vojsk, a porazit Angličany, kteří v té době okupovali pořádný kus Francie.
Jedno vysvětlení říká, že Jana byla ve skutečnosti nevlastní sestrou korunního prince. A dokonce existují záznamy v kronikách, podle nichž byla místo ní upálena jakási stará žena, kdežto Jana se dostala na svobodu.

Mumiové zklamání
Jenže se nepodaří určit stáří upálené oběti. Ani nepůjde geneticky ověřit příbuznost s francouzskou královskou rodinou z Valois (z níž ostatně pocházela i Blanka z Valois, jedna z manželek císaře Karla IV.)
Ukázalo se, že kosti nejsou spálené, ale uměle zbarvené, jsou o dva tisíce let starší, než by měly být, jsou v nich stopy po lněných látkách, do jakých se zavinovaly egyptské mumie, a obsahují pyl z borovic, jejich pryskyřice se používaly pro balzamování.
Závěr? "Ostatky Jany z Arku" jsou ve skutečnosti padělány s využitím staré egyptské mumie...

Podrobněji si o případu můžete přečíst ZDE.

Geniální skladatel v rukou genetiků
Jinou záhadou zase skončil před o něco více než rokem průzkum lebky skladatele Wolfganga Amadea Mozarta. Ta se zachovala, protože hrobník si údajně označil Mozartovu rakev a při pozdějším vyprazdňování společného hrobu si lebku vzal.
V osmdesátých letech dvacátého století fotografické projekce lebky do dobových a snad autentických portrétů Mozarta a jeho rodičů naznačily, že lebka může být pravá.
Další údaje se čekaly od genetiků. Rakouští a američtí vědci porovnali DNA z lebky s DNA získanou z kosterních pozůstatků Mozartovy babičky a jeho neteře, dcery Wolfgangovy sestry. Obě jsou pochovány v rodinné hrobce v Salcburku.

Mozartova rodina nebyla rodina
Výsledek? Naprostý šok. Nejenom že DNA z lebky se lišilo od DNA z koster, ale neshodovala se ani DNA koster. Neboli: nebyla to prababička a její pravnučka v ženské linii.
Jak se nepříbuzné ženy dostaly do rodinné hrobky Mozartů je ve hvězdách. (Pozor: Nedá se to vysvětlit nějakým "náhradním" otcem, který zaskočil za otce úředního. Výzkum se dělal z takzvané mitochondriální DNA, kterou muži i ženy dědí vždy jen od matky. Je tedy jedno, kdo je otcem, vždy se sleduje jen příbuznost po mateřské linii. A ta se nedá moc zašmodrchat, protože otec sice může být nejistý, ovšem matka bývá zpravidla jistá.)
Co je ovšem zcela jisté: z lebky, kterou dnes vlastní nadace Mozarteum, se o geniálním skladateli nedají vyvozovat žádné závěry.

Srdce následníka trůnu
A tak vědci, kteří se snažili exaktním způsobem "zkontrolovat" historii, v poslední době opravdu pořádně uspěli jen v roce 2000.
Zkoumali uchované srdce chlapce, jehož rodiči měli být Marie Antoinetta a Ludvík XVI., francouzský královský pár, který v roce 1793 skončil pod gilotinou. Dva roky poté chlapec, vlastně už král Ludvík XVII., který ovšem nikdy neusedl na trůn, jako desetiletý zemřel na souchotě, čili tuberkulózu.
Hned se objevily pověsti, že následník trůnu přece jen vyvázl, dokonce Evropou projíždělo několik mužů, kteří se za něj vydávali.
Při tehdejší pitvě zemřelého královského dítěte si však jeden lékař v nestřeženém okamžiku vzal chlapcovo srdce. (Zní to morbidně, ale uchovávání vnitřností panovníků patřilo v té době k dobrému tónu.)

Dobrodružné putování kusu tkáně
Následovala neuvěřitelná peripetie. Líh v láhvi vyschl a srdeční tkáň se proto vysušila. Pak nádobu ukradl lékařův asistent, ale po jeho smrti jej vdova vrátila.
Poté relikvii dostal pařížský arcibiskup. Ovšem při nepokojích v roce 1831 byla sklenice se srdcem opět poškozena, ale srdce se podařilo mezi střepy najít a nakonec předat jedné větvi královské rodiny. Po putování Francií, Rakouskem a Itálií se v roce 1975 dostalo do kaple v katedrále v Saint-Denis.
Věřit, že dochovaná tkáň skutečně před více než dvěma stoletími bušila v hrudi dědice trůnu, bylo za těchto okolností vskutku odvážné.
Avšak vlasy Marie Antoinetty a jejích dvou sester si v medailóncích uschovávala jejich matka, rakouská císařovna Marie Terezie. Dva nezávislé vědecké týmy tedy nyní mohly porovnat vzorky DNA královských dcer s DNA ze srdce. Přibraly i DNA dvou žijících potomků Marie Antoinetty.
Oba týmy s jistotou prohlásily, že Marie Antoinetta byla matkou onoho zemřelého dítěte. Osud nešťastného chlapce se potvrdil, a bylo po legendách o zázračné záchraně kralevice.

Okrajová historie
Upřímně si řekněme, že genetické testy starých kostí a vnitřností dokreslují spíše okrajové, i když poutavé kousky historie.
Člověk si tedy jen povzdechne: škoda, že nemáme další exaktní vědecké metody, jimiž by se dalo podívat tentokrát na klíčové okamžiky dějin. Abychom se dozvěděli, jaký opravdu byl každý z aktérů, co skutečně chtěl a prosazoval. Samozřejmě bez ohledu na to, co na veřejnosti říkal.
To by se možná přepisovalo učebnic dějepisu...