Je to divné: Čeští muži mívají za život devět až deset sexuálních partnerů, ale ženy jen pět partnerů, zjistil výzkum Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy zveřejněný v minulých dnech.

Tady evidentně něco nehraje. Kdyby každá žena měla pět milenců, tak na každého muže v průměru připadá zhruba také jenom pět milenek. Takže polovina nahlášených milenek chybí! Kde jsou? A není jim tam, nešťastnicím kamsi zastrčeným, smutno?

Nesmyslné výsledky
Takovéto absurdní výsledky se objevují i v obdobných průzkumech v zahraničí už od šedesátých let a nedají se objasnit jenom případnými homosexuálními vztahy.

Výzkumníci obvykle nesrovnalosti vysvětlují tak, že muži přehánějí, zatímco ženy ubírají. Obě skupiny tak činí v zájmu své dobré pověsti, neboť zatímco u mužů se v mnoha zemích světa větší počet milenek považuje za důkaz jejich pozitivní mužné síly, jejich partnerkám totéž dává nechtěnou nálepku povětrných ženštin.

Nicméně, řekněme si upřímně – výzkum, který přináší nesmyslné výsledky, jež se musí vysvětlovat nedoloženými domněnkami, se nedá považovat za výzkum věrohodný. Je to prostě pouhopouhé sčítání jakýchsi nedoložitelných údajů napsaných do dotazníku.

Jde vlastně o ukázkový příklad složitostí, které brání tomu, aby se společenské nauky svou přesností a hodnověrností přiblížily přírodním vědám. Jiným příkladem je ostatně současná ekonomická krize, kterou ekonomie, což je rovněž společenská nauka, s přehledem vysvětlí až po historicky dostatečném odstupu.

Na detektoru lži
Ale zpět ke ztraceným milenkám. Před šesti lety tedy dvě americké výzkumnice konečně uskutečnily bádání, které mělo disproporce vysvětlit objektivním experimentem. Jeho závěry pak publikovaly v periodiku Journal of Sex Research.

Terri Fisherová z Ohijské státní univerzity a Michele Alexanderová z Univerzity v Maine připravily výzkum mezi dvěma stovkami vysokoškolských studentů a studentek ve věku 18 až 25 let. Rozdělily je do tří skupin.

Jedna skupina, která vyplňovala dotazník o sexuálním životě, se dozvěděla, že výzkumnice mohou vědět, kdo konkrétně odpovídal a jak odpovídal.

Druhá skupina vyplňovala dotazník naprosto anonymně.

Pokusné osoby ze třetí skupiny pak zodpovídaly otázky a byly při tom připojeny k detektoru lži. Přesněji řečeno k přístroji, který nebyl zapnutý, ale dotazovaní o tom nevěděli.

Výsledky? Mezi ženami v každé skupině úplně jiné.

Přiznaných partnerů přibylo
Studentky, které věděly, že jejich odpovědi mohou výzkumnice spojit s jejich konkrétní osobou, uvedly, že dosud měly v průměru 2,6 sexuálního partnera. Ženy z "anonymní" skupiny připustily 3,4 partnera. Zato ty, které se domnívaly, že je detektor lži může kontrolovat, přiznaly v průměru 4,4 sexuálního partnera.

Neboli – když se obávaly odhalení lži, uvedly ženy až dvakrát vyšší počet milenců.

U mladých mužů však byl rozdíl nepodstatný. Ti připojení k domnělému detektoru lži v průměru uváděli 4,0 oproti 3,7 sexuální partnerky u mužů ve skupině, jejíž výsledky mohly výzkumnice spojit s konkrétní osobou.

Prakticky to znamená, že pravdivé odpovědi, vynucené obavou z "detektoru lži", se u mužů i u žen v podstatně shodovaly. Výrazný rozdíl, známý z minulých výzkumů, zmizel.

V Česku velká neznámá
V daném americkém případě se tedy ukázalo, že muži nelhali, zato ženy, když mohly a šlo jim o dobrou pověst, část sexuálních partnerů zapřely.

A jak je tomu v Česku? Nevíme. Je obtížné to zjistit, když jen málokdo zve badatele do ložnice. Zmíněný český výzkum o realitě neříká vůbec nic.