Tak vznešené řeči, a všechny úplně nesmyslné. Týkají se omezování svobod kuřáků.

Objevují se pravidelně pokaždé, když se jedná o tom, jestli má státní moc právo nějakým způsobem zasahovat proti kouření. Třeba teď, v souvislosti se zákonem o (ne)kouření v restauracích, který leží v parlamentě.
Omezování svobod kuřáků je předzvěstí útoku na všechny občanské svobody všech lidí, hlásají už léta zastánci modravého dýmu, ať už se jmenují tak nebo onak.
Mluvit o svobodě jako o základním východisku diskuse o kouření je však naprostý omyl.
Drtivá většina kuřáků není nijak svobodná. Neřídí se svobodnou vůlí. Nikotin obsažený v tabáku je droga působící v mozku podobně jako heroin. Stává se návykovou, zbavuje člověka možnosti svobodně se rozhodnout, jestli si vezme další dávku. On si ji vzít musí.
Debata o postoji státní moci k tabáku je tedy o něčem jiném než o svobodách.
Je o tom, zda je možné omezovat nemocné lidi, kteří si sami škodí. Neboli je obdobou debat o používání klecových lůžek v psychiatrických léčebnách.
Je i o tom, zda má stát právo vydělávat na prodeji drog, jako to dělá speciální spotřební daní na tabák. Čili je to o obdoba debat o plné legalizaci prostituce a placení daní z jejího provozování.
Rozhodně to ale není debata o právu kuřáků "svobodně" si zapálit.
Když za toto právo bojuje kuřák, je to, jako by narkoman volal po volném prodeji heroinu.
Když za "svobodu" kuřáků horuje nekuřák, říká nesmysly.
Objektivní nemohou vůbec být ani odnaučení kuřáci, kteří jsou někdy přehnaně chápaví a jindy na ně přesně pasuje rčení o poturčenci, který je horší Turka. Konečně, i autor těchto řádků to dobře ví. Za život už byl kuřákem dvakrát.