Řeč je o památníku lágru v Hodoníně u Kunštátu, ve kterém byli vězněni v období od poloviny roku 1942 do konce roku 1943 převážně Romové, žijící tehdy na Moravě a to v počtu 1400. Od počátku bylo jasně a zřetelně stanoveno protektorátní administrativou, že tyto vězně čeká bez výjimky tzv. konečné řešení, tedy smrt, k čemuž i skutečně došlo po transportech vězňů do Osvětimi. Tímto osudem se Romové lišili a to zcela zásadně od ostatních pozdějších vězňů, pro něž pobyt na tomto místě byl pouze přechodnou epizodou, která pro ně neznamenala naprogramovanou smrt. A to bez ohledu na to, jestli zrovna v tomto táboře smrt někoho potkala v důsledku stáří nebo nemoci.
V polovině února jsem byl pozván pracovně do Madridu, abych zde a ještě ve Valencii pro učitele a studenty středních škol podal svědectví o holocaustu českých a moravských Romů. Stalo se tak díky iniciativě Českého centra při velvyslanectví a díky jeho řediteli Stanislavu Škodovi.