O víkendu se sešli v Brně představitelé romských sdružení v dosti hojném počtu 250 účastníků. Vzniká při tom mnoho otázek, na které bude zajisté možno odpovědět již v brzké budoucnosti. Pokusím se ty otázky zformulovat.

Nejdříve však několik konstatování.

1. Sjezd finančně i organizačně podpořila sociální demokracie. Konal se pod záštitou hejtmana jihomoravského kraje, jinak také druhého muže sociální demokracie. To je určitě významné. Co to však znamená? Celá dlouhá léta se sociální demokracie vůči Romům i jejich programům chovala macešsky. Sporadická podpora romských podnikatelů ze strany pana Škromacha, coby dřívějšího ministra práce, se za takovou podporu počítat nemůže. Skončila ostatně hanebným fiaskem a přinesla jen snadný zisk právě těm romským podnikatelům, aniž se jakkoliv dotkla těch nejpotřebnějších. Nyní tedy stojí otázka, zda si představitelé sociální demokracie uvědomují, že taková úvodní podpora, jakou nynějšímu sjezdu Romů poskytli, vyžaduje také pokračování. Bez něho totiž to bude jen bublina, která opět splaskla. O takové podpoře se tady mluví dlouho. Měla by znamenat, že strana přijme program integrace Romů do společnosti za vlastní. Pak přijme na přední místa své kandidátky při volbách do parlamentu, senátu i do regionů romské kandidáty na přední místa, protože participace Romů je jedním z nejdůležitějších kroků k úspěchu těchto programů. Jestli tohle sociální demokraté udělají, smeknu klobouk v hlubokém předklonu. Neudělali to za celých 20 let, ač vybízeni! Tento způsob participace na politické moci ze strany Romů v ČR je za daných okolností jedině možný a s určitou mírou pravděpodobnosti snad i efektivní, jak ukázaly poslední debaty kolem vzniku nové romské strany ze strany lidí, kteří problematice rozumí.

2. Přestože bylo účastníků „sjezdu“ dosti, nebyl to průřez všemi skupinami a strukturami. Silné zastoupení romských podnikatelů z jihu a severu Moravy by mohlo vést k mýlným závěrům, že jsou ostatní skupiny vynechány, a mohlo by zavdávat příčinu k pochybnostem o nezištných úmyslech organizátorů, dostat se k moci a penězům bez závazků vůči těm, kteří pomoc potřebují, a především, vůči závazkům k celé společnosti, protože v tom okamžiku na sebe přejímají zodpovědnost za účinné řešení problémů soužití.

3. Protože stále není jasné, zda výsledkem sjezdu bude založení nové poltické strany, nebo zastřešující organizace, je dobré poukázat na to, že už způsob organizování a provedení sjezdových jednání prokázal tápání a nejistotu. Sjezd se nezabýval rozborem příčin dosavadních neúspěchů všech programů a z toho vycházejících možných variant řešení, které by byly dopředu konzultovány se sociální demokracií a mohly tak mít značnou oporu ve straně, která je momentálně nejsilnější. Nemám pochyb, že tento krok ve straně konzultován nebyl v širším kolektivu, což pokládám za zásadní nedostatek, ale také – a hlavně, za zdroj pochybností, že toto vše sociální demokracie myslí vážně. To je podstatné pro další vývoj celé akce.

Podobných akcí, sjezdů, konferencí a všeho možného jsem za těch 20 let zažil desítky a stovky. Většinou dnes po nich nejsou ani stopy. Právě proto, že takovéto předběžné kroky, na které upozorňuji, podniknuty nebyly.

Přece však hodnotím kladně i tento sjezd, neboť je výsledkem poctivé občanské angažovanosti hledat cestu k tolerantnímu soužití obou skupin, která jedině vyvede společnost z bludného kruhu nedorozumění a nepochopení. K tomu jistě i sjezd Romů svým způsobem přispěl.

V podstatě vycházel i z prohlášení bývalých romských poslanců, na které jen krátce upozorním. Bývalí romští poslanci v tomto prohlášení jen týden před konáním sjezdu konstatovali, že všechny dosavadní koncepce vlád k řešení problematiky soužití selhaly.

Dosavadní způsob řešení zaměřený na tak zvané „sociální inženýrství“ je koncentrován jen na sociálně vyloučené lokality a řadí tak Romy jako celou skupinu do kategorie lidí vyloučených s kvalifikací asociálů. Bylo připomenuto, že již v počátcích revolučního procesu v programu navrhovaném tehdy jedenácti romskými poslanci ve třech parlamentních tělesech, byly stanoveny dvě zásadní a stejnou váhu mající podmínky a cíle tohoto procesu: dosáhnout zařazení Romů do života společnosti jako angažovaných občanů na tomto životě při zachování vlastní identity a její kultivace. Dovolím si jen připomenout, že totéž právo identity před léty upírali právě Němci Čechům. Ve společnosti by angažovaný Rom byl přijímán s větší úctou a uznáním než zatímní asociál. Proč by Romům mělo být upíráno to, co Čechům nebylo a co si vyvzdorovali sami proti německé přesile.

V tomto smyslu zmíním ještě závěr článku Romana Krištofa v MFD z pátku 15. října. Tvrdí v něm, že vyznávat identitu Romů znamená v podstatě zneužívat systém sociálních dávek, „oddávat“ se kriminalitě a být nepřizpůsobivým občanem. To je samozřejmě nesmysl volající do nebes! Kde na to ti lidé chodí? Nehledě na to, že ve své podstatě tato zmínka je nesmírně arogantní a nepřináší ani náznak řešení. Spíše rozlévá další olej do ohně. Je ostatně podtónem neomalených demonstrací, které probíhají na Šlukonovsku. Jak může takový článek projít ve velkých celostátních novinách, táži se šéfredaktora MFD?

To není marná otázka. Máme v úmyslu vést solidní dialog i na stránkách médií nebo podléhat spíše nechutným požadavkům mediálního podsvětí v podobě bulváru?