V sobotu 5. listopadu jsem zaznamenal v Lidových novinách velký rozhovor redaktora Daniela Kaisera s Jiřím Pilařem, šéfem Asociace speciálních pedagogů (upoutávku na něj najdete zde, celý jsem jej ale v neplacené části lidovek.cz nenašel). Velmi pozorně jsem přečetl názory pana Pilaře, které mi ostatně nejsou neznámy.

Pan Pilař je bezpochyby skvělým speciálním pedagogem. Zejména bych se přidržel jeho hodnocení situace, kterou uvádí v začátku rozhovoru. Neváhám ani vteřinu, abych tuto myšlenku citoval doslova, protože možná v ní se skrývá podstata nedorozumění, které tu panuje mezi ním, vládní Strategií, kterou často kritizuje, ale i mezi příslušníky nevládních organizací, a ovšem, především intelektuály mezi Romy. Tedy, cituji: “Já si taky rád představuji ideální stav, kdy všechny školy vyučují všechny děti, nikdo nikoho nediskriminuje, všechny děti se mají rády. To je ideál, k němuž se můžeme trošku přiblížit, který ale nikdy nenastane.“

Věřím v upřímnost tohoto prohlášení, na kterém by se všechny skupiny mohly shodnout. V citovaném prohlášení i pan Pilař připouští, že v případě romských dětí se jedná o diskriminaci. Dobrá, ale s tím se přece žádná ze zmiňovaných skupin nemůže smířit, myslí-li nápravu věcí upřímně.

Dál už zaznamenávám několik dalších nedorozumění a nepochopení.

Nejdříve však bych rád zdůraznil, že i já jsem střízlivým kritikem Strategie, oceňující její směřování a cíl jejího snažení, nikoliv však ve všech aspektech tohoto snažení. Na některé pan Pilař správně upozorňuje. A pak: činím si ambici být tím romským žákem, který měl to štěstí, že nezažil segregaci a že rozumím členům své komunity rozhodně více než pan Pilař. Absence dokonalého porozumění romských charakteristik je patrná z každého slova pana Pilaře. Jeho názory v této věci kloužou na povrchu a zastavily se někde před 15 lety. V podstatě představují jen obecné klišé, které ve veřejnosti o Romech panuje.

Rád bych tedy prezentoval, jaké názory v romské reprezentaci – a tady si troufám říci, že reprezentaci romské a evropské, na vzdělávání romských dětí panují. Spěchám říci, že ani zdaleka nejsou totožné s tím, s čím přichází Strategie.

Sociálního inženýrství (to byl komunistický program pro Romy) je i v programu Strategie příliš mnoho. Nikdo se nezmiňuje o zvláštnostech romského žáka v české škole a ani pan Pilař zřejmě o tom mnoho neví. Nikdo nezmiňuje romštinu a její důležitost pro děti, které ještě živě romštinu používají jako mateřský jazyk.

Není pochyb o tom, co pan Pilař říká a s čím lze jistě souhlasit, že totiž romské dítě postižené „pseudodemencí“ (výraz pana Pilaře) tedy handicapované demotivačním sociálním prostředím, nemůže v normální základní škole uspět. I pan Pilař přece musí vědět, že už nejméně 15 let zde panují přípravné programy práce s romskými rodinami, s jejich dětmi, že už máme vyškolené pomocné romské pedagogické asistenty i s vysokoškolským vzděláním a že jsme si dokonale ujasnili, jaká je role asistenta a už vůbec nemůže docházet ke směšování jeho role a učitele. Říkat tyhle věci znamená zkreslovat a mařit úsilí, jehož výsledky znamenají skutečný pokrok. Nezačínáme na zelené louce!

Pak je tu druhá věc a tu mohu říci naprosto suverénně, protože organizace, kterou vedu, se zabývala v letošním roce programem „desegregace“ (promiňte ten nechutný výraz používaný pouze pro zkrácení). Nešlo nám o žádné dramatické změny, šlo o to, dostat jedno, možná dvě a tři romské děti do čistě české školy, děti, které na to měly a které byly dopředu připravovány na vstup do takové školy, jejichž rodiče souhlasili s tím, že jejich děti nečeká zrovna procházka růžovým sadem, že budou muset tvrdě pracovat, ale že jim to přinese kýžený výsledek. Tedy žádná dramatická změna, postupná práce a postupné výsledky. O to přece jde, tak to musí probíhat, nikdo nechce masový nástup dětí do českých škol, to by ani nešlo. Něco takového, ovšem bohužel, naráží na odpor českých rodičů a při masovějším nástupu romských dětí do takové školy z ní vbrzku učiní školu čistě romskou. Takových případů je zaznamenáno mnoho.

Dva tři romští žáci v české škole je obrovské vítězství a je zárukou, že české děti poznají dítě romské a v dospělosti jim to činit potíže nebude. To je základ, který by znamenal i pokrok ve vztazích ve společnosti. Dodnes mám kamarády a kamarádky ze základky a nikomu z nich nikdy nevadilo, že jsem Cikán. Všichni to věděli a i dnes mne berou jako kamaráda a poctivého člověka. Při tom dovedou jasně rozlišovat, ani je nenapadne mne spojovat s těmi, kteří někde provedli něco špatného a shodou okolností jsou Romové. Proč to asi nedokáží rozlišovat ti lidé na Šluknovsku?

Ve zmínce o těchto událostech se pan Pilař už ovšem mýlí kardinálně! Pokládá za normální, že se tam lidi naštvali! Dobrá, ale proč asi nedokáží rozlišovat a proč svůj hněv směrují znovu do koncentračních táborů. To je výsledek absence těchto programů!

Vždy jsem oceňoval práci speciálních pedagogů a činnost zvláštních škol. Tady souhlasím s panem Pilařem. I on však tuto roli a její význam přeceňuje. Prý nemáme negramotné. Divil by se, kolik negramotných mezi dnešními padesátníky máme a zaznamenal jsem i případy třicátníků! O dětských bandách, bohužel i romských, bych mu taky něco řekl. Nemáme žádné přednosti před Paříží ani Anglií. Spíše naopak!

Stůjme pevně na zemi a buďme rozumní! Shodneme-li se na tom, že tento problém tu existuje, tak bychom se měli shodnout i na tom, že je třeba s tím něco dělat. Není to úkol na příští rok ani na dva. Určitě je to úkol na příštích dvacet let. I ti, kteří nemají Romy rádi, by měli pochopit, že naplnění naznačeného cíle je v zájmu celé společnosti, její kultivace a naplnění demokracie i jejího fungování. To, co tu je, je přece faul jako hrom. To přiznal i pan Pilař. Nehledě na to, že poškozuje společnost i ekonomicky. Tak už se, kruci, shodněme co s tím a jak!