Odbor sociálního začleňování na Úřadu vlády, jinak také Agentura, připravuje pro vládu řadu nových návrhů v programu Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na léta až do roku 2020.

Objevují se nové návrhy a opatření, která svědčí přinejmenším o tom, že všechny dosavadní programy se nesetkaly s výsledkem, který by odpovídal vynaloženému úsilí.

Mezi vnější příčiny se uvádí v oficiálních úředních dokumentech demotivující sociální systém, neefektivní využívání nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, malá flexibilita v oblasti pracovněprávních vztahů, ale především různé formy diskriminace na trhu práce.

Je pravda, že tato zjištění sama, jsou-li oficiálně přiznána, jsou jistým pokrokem. Jsou nepochybně užitečným výsledkem práce Agentury, která tato zjištění získala několikaletou prací v terénu a postupně o těchto výsledcích podává důvěryhodná svědectví, která jsou přijímána na oficiálních místech, nikoliv však, přiznejme si, celou společností. Ale vláda a samosprávy obcí, mají dostatek podkladů jak nastolit programy, které by postupně mohly nedostatky smazávat a eliminovat. Ty obce bych v té snaze rád viděl, ale tak jednoznačné to s nimi v tomto punktu není, jak je všeobecně známo. Zdrcující potíže v sociálním vyčlenění dosti velké části obyvatelstva, v níž nejméně jednu třetinu tvoří členové romské pospolitosti, však posléze přinutí i zastupitelstva k tomu, aby prohlédly a změnily své přístupy k řešení, pokud tak dosud neučinily.

Pokud jde o sociální záležitosti, má rozhodující význam snížení obrovské nezaměstnanosti mezi Romy, která činí až 90 % a omezení nelegální práce romských part v letní sezóně, která je téměř samozřejmostí. Bez subdodávek, o které se jedná skoro vždy, které jim poskytují větší podnikatelé, by tento amorální princip v pracovně právních vztazích nemohl existovat.

Podívejme se, co nového Agentura navrhuje jen v této oblasti. Nedávno jsem se podobné debaty na Úřadu vlády účastnil. Jen namátkou.

„Zavádění zónového zprostředkování práce“, které spočívá v systému řazení uchazečů o práci do předdefinovaných stupňů uplatnitelnosti na trhu práce, zní poněkud šroubovaná definice. Jednoduše jakési roztřídění uchazečů, které by mohlo vést k efektivnějšímu směrování uchazeče do přesněji stanoveného druhu práce.

Nebo vypracování metodiky pro zavedení systému „prostupného zaměstnání“, které uchazeči umožní pracovat od jednodušších úkonů ke složitějším. Prvním stupněm by mohla být veřejná služba, po jejím zvládnutí veřejně prospěšné práce, pak práce v sociálním podniku, který zohledňuje jistou toleranci vůči pracovníku a končilo by to prací v normálním podniku případně podnikatelskou činností.

„Společensky odpovědné zadávání zakázek" v sociálně vyloučených lokalitách není třeba ani vysvětlovat. Spíše je na místě se tázat, zda tenhle princip bude mít charakter závazné směrnice, či bude záviset jen na rozhodnutí zastupitelstva nebo podnikatele. Při tom by se uplatňoval institut zvláštní podmínky, což by umožňovalo uchazeči při dodržení určitých podmínek být zařazen do této podporované skupiny. Mám pocit, že tahle směrnice není nic jiného než prvek pozitivní akce, proti níž má spousta politiků výhrady. Autoři návrhů tak ovšem neuvažují.
Těch opatření je mnohem více. Jsou to opatření rozumná, protože odpovídají reálné situaci a nabízeným možnostem. Jde o to, jak se k nim postaví politici. Ale moc možností už nemají.

Naskýtá se ovšem kardinální otázka: jak se tahle opatření, pokud budou přijata, dostanou mezi cílovou skupinu a jak jí budou přijata v situaci všeobecné rezignace a pasivního přístupu k práci a přijímání sociálních dávek bez nejmenšího úsilí. Bez probuzení a spolupráce této skupiny k nápravě nedojde. A to nebude jednoduchý ani krátkodobý úkol.

Není žádným tajemstvím, že právě nedostatečné propojení pracovníků Agentury na romské komunity je jejím největším handicapem. Nejde o to, že by se Agentura nesnažila do romské komunity proniknout. Jde o to, že tu panuje stále hluboká nedůvěra mezi občany majoritní společnosti a představiteli úřadů, za které je Agentura v těchto kruzích pokládána a Romy na spodních příčkách. Tento stav nebyl za posledních 25 let překonán ani náznakem. Příkopy jsou hluboké!

Vina politiků, kteří umožnili rozšířit a zevšeobecnit populistické tendence, které jsou cestou do pekla, je nepochybná. I dnešní názory v politickém spektru to potvrzují stále a zřejmě, že k radikální změně, která je dnes už je skutečně imperativem politické práce směřující do společnosti, nedošlo. Pokud tady někdo vyčítá Romům pasivní resistenci, může mít pravdu, ale ta je jen druhotným výsledkem toho, co tu ve společnosti bylo nastoleno.

K nápravě dojde jen přes silné romské osobnosti, které je teprve nutno vychovávat v masivnějším měřítku a podporovat jejich všestranný rozvoj. Ty se postarají o obnovu ztracené důvěry a oboustranně aktivní spolupráci. To je úkol na dalších 20 let. Když teď začneme...