Začátek školního roku probíhal ve znamení nástupu nejvyššího počtu prvňáčků za posledních 20 let, dosáhl snad výše 115.000 dětí, které výuku zahájily. Tento příznivý vývoj nebude dále pokračovat, jak říkají prognózy odborníků, bohužel.

Objevily se však nové prvky ve vývoji počtu dětí na školách, které by mohly předznamenávat jisté potíže, neřku-li, že jsou znamením jistého tápání ve vývoji vzdělanosti a výchovy na české škole.

Mám na mysli inkluzívní vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v hlavním vzdělávacím proudu. Abychom si nalili čistého vína: takto odborně se vyjadřuje letitý fakt vyloučení romských dětí právě z tohoto hlavního vzdělávacího proudu, kterým není míněno nic jiného než to, že tyto děti jsou vylučovány do tzv. segregovaných škol sice základních, ale rozhodně ne v hlavním vzdělávacím proudu, nýbrž mimo něj. Kdo se snaží tvrdit opak, neví, o čem mluvím.

Tím novým prvkem bylo, že se v základních školách v prvních třídách objevil větší počet romských dětí. O to se postarala špatná legislativa v bytové oblasti a neblahé úsilí našich obcí, které mají na svědomí tvorbu vyloučených lokalit – ghet. Romské děti pak směřují spádově do jedné školy. Tam se setkávají s žáky ostatními.

Tímto faktem byli mnozí rodiče znechucení. Okamžitě nastalo přemisťování jejich dětí do jiných škol. Objevují se titulky nejen v našich médiích, ale k dovršení všeho i v celé Evropě: „Úprk před romskými žáky v české škole“. Ostuda! A ne malá. Ukazuje na cosi dost nezdravého v českém státě. Tento titulek už navždy zůstane zaznamenán v análech českého školství pro rok 2014 jako černá skvrna. Takový vývoj v dalších letech bude pokračovat. Protože na rozdíl od českých dětí (rozlišení není mým úmyslem, nýbrž nástrojem označení nepochybného faktu) romské děti se na české škole budou vyskytovat stále více a více, s tím asi nikdo nic nenadělá. Bylo by dobré si tento fakt vývoje uvědomit a pokusit se s ním pracovat. Pak tento trend nemusí znamenat pohromu, za jakou ji dnes už mnoho lidí považuje, nýbrž naopak posílení a změnu k lepšímu.

Sami učitelé přiznávají, že příčinou úprku ostatních žáků před romskými není nebezpečí snížení kvality výuky, nýbrž čirý a naprostý rasismus, mohu být tolerantnější a označit to za nedostatek tolerance, v níž je snaha rodičů dostat své děti na nejlepší školu prvotním příkazem, a ta s romskými žáky se jim nejeví jako taková. Nemusíme zdůrazňovat, že přítomnost romských dětí může být užitečná i pro děti ostatní, už tím, že jim může poskytnout více vědomostí sociálního rázu, zatímco romské děti od svých spolužáků mohou získat pojem pro nastolování pravidel hry a chování a konečně taky přátelský postoj od jiných, který dosud silně postrádaly. A to nemluvím o tom, jaký zázrak to udělá, až oni vstoupí do společnosti jako dospělí jedinci. Pochopitelně, nemusí to být proces bezbolestný a jednoduchý.

Ale tam zatím nejsme a za špatných okolností ani dlouho nebudeme. Nemůžeme předpokládat, že rodiče upustí od svého způsobu uvažování a že jen těžko se smíří s nevyhnutelným vývojem různorodé přítomnosti dětí na školách. Rozhodnutí rodičů dát dítě na školu, kterou si vyberou, je svaté a neporušitelné. Před námi je tedy, mírně řečeno, chmurná budoucnost začleňování romských dětí do hlavního vzdělávacího proudu a to i při intenzivní snaze mnohých nevládních organizací o toto začleňování usilovat a prosazovat v praxi. Takový vývoj může trvat léta, pokud vůbec se prosadí, protože tu máme silné lobby a hloupost s předsudky na všech stranách, které se mohou prosadit. Co s tím?

Jako vždy se nabízí komplexní řešení, nikoliv jen oddělená dílčí opatření, která izolovaná a nepropojená, nemohou uspět.

Zatím to u nás nikdo příliš nezmiňoval. Jde o to, že české školství je v podstatě založeno na principu výběrovosti a výlučnosti a umožňuje dětem z rodin, které mají v sobě motivaci ke vzdělání nebo jsou dostatečně bohaté, vybírat si výběrové školy. Tím je zadáno na nerovnost, která demokratickou společnost ničí a nakonec ji i zničí.

Každý rodič chce své dítě, které ať na to má či nemá, dostat na vysokou školu. Takové dítě odchází po skončení výuky 1. stupně ke zkouškám na gymnázium. Tím základní škola ztrácí své „tahouny“. To je špatně. Základní škola by měla zůstat až do skončení 2. stupně neměnná, práce s žáky nadanými stejně jako s těmi, kteří zaostávají, by se musela zcela změnit.

Jakých výchovných zázraků bychom se mohli dočkat u dětí pocházejících z bohatého prostředí, není těžké domyslet. Zatímco nám z nich v současnosti vyrůstají namyšlené zrůdičky.

Tady někde je počátek vzniku názorů, které pohrdají chudobou nebo člověkem z „nižšího“ prostředí, kterým je pro všechny děti Rom. Tento názor a pohled je v české rodině běžně podporován, je ho slyšet dost často v hospodách i u holiče. Je to jako mor. Děti ovšem vyjadřují jen to, co slyší doma.

Počet gymnázií by se měl omezit a ta by měla být určena jen pro perspektivní žáky, u nichž o jejich schopnostech není pochyb. Mělo by být více kvalitních odborných škol s možností maturity.

V zemích, kde zaznamenáváme nejlepší úspěchy dětí ve vzdělání, se těmito zásadami řídi a podřizují je v organizaci školství, personálními potřebami – a ovšem i přísunem peněz.

Hudba budoucnosti? Nesmysl. Tohle jsme mohli dělat už před 10 léty, jen na to mít hlavy na správném místě!