Ministr Dienstbier zcela nečekaně odvolal ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování Bc. Martina Šimáčka. Důvody pro odvolání nesdělil.

Připomeňme, že vládou zřízená Agentura měla působit v nejslabším článku sociálního začleňování, zejména Romů, v obcích. Měla svým know-how v této oblasti přenášet program vlády do obcí, které velmi často tento program nerespektovaly a často konaly zcela opačně tak, jak jim to diktovaly důvody politické praxe v nastolování populismu, dle přání občanů.

Po několika létech existence Agentury byly výsledky její práce v obcích naprosto různorodé.

Někde zcela úspěšné a excelentní, jinde naprostý propad. Lze shrnout, že v obcích s počtem Romů menším než 1000 lidí mohlo být dosaženo úspěchu v bytové a sociální situaci obce v praktické realizaci této politiky mezi Romy i úspěšnějšího jejich začlenění do života obce.

Ve větších obcích s desítkami tisíc Romů Agentura obvykle neuspěla. A nemuselo to být její vinou. Důvod je jasný: velké počty jedné národnostní skupiny, postižené sociálním vyloučením, představují dlouhodobý a náročný, nejen společenský, problém.

V každém případě je možno ředitele Agentury Šimáčka pokládat za úspěšného vládního manažera. Proto jeho odvolání je překvapivé. O těch důvodech není však nutno spekulovat.

Chci upozornit na příčiny, které k jeho odvolání mohly vést. Byly podstatou kritiky některých romských členů vládní Rady a Šimáček o nich věděl, ale příliš váhy jim nepřikládal, bohužel.

Při krátkém šotu v ČT v pátek večer 17. 4. nemluvil upřímně, když říkal, že netuší, jaké důvody mohly ministra vést k jeho odvolání. To se jen tak vždy říká.

Dokázal činnost Agentury přesvědčivě a téměř vždy jen kladně zhodnotit a to v neuvěřitelně podrobných líčeních akcí Agentury v příslušné obci.

Jednoduše řečeno, nedokázal věrohodně vyšetřit v terénu výsledky práce v cílové skupině. Ta mohla být v mnoha případech nadále velmi neutěšená. Takové konstatování ovšem nemohlo dost dobře v popisu úsilí Agentury obstát – a to mohlo být opravdu i v případě neúspěchu náležité. Agentura musela vykazovat výsledky, i kdyby nebyly. A to se dělo.

Byl to důsledek dvou handicapů, které pan ředitel nechtěl přiznat a řídit se jimi.

V podstatě nenechal připustit prvek znalostí romského prostředí a mentality v účasti na práci Agentury. Pokud tomu tak z počátku bylo, silné romské osobnosti, které zde působily, se s Agenturou rozloučily. Současní pracovníci v ní nedokázali v terénu působit přesvědčivě a také příslušníky romské komunity nebyli jako takoví vnímáni a dodnes většina z nich nejen o činnosti Agentury nic neví, ale neví dokonce ani o její existenci.

Jistou omluvou může být, že mnohé obce spolupráci s Agenturou přijaly, aniž to myslely vážně. Protože jim to mohlo přinášet peníze a argumenty, že s vládou zpívají stejnou píseň.

Prostě naprosto pokrytecký přístup. Vzpomínám na to, že spolupráci přijala svého času i primátorka Chomutova Řápková, ačkoliv bylo zcela jisté, že to nemyslí vážně.

Závěr je pořád stejný: bez skutečné a opravdové účasti Romů v realizaci programů nejen sociálního vyloučení, ale i programu integrace Romů do společnosti, což je program mnohem širší a náročnější, nebude úspěchu dosaženo.