Nedávno mne navštívil jeden mladý Rom, mohl mít 25 let. Evidentně už nejméně ze třetí generace Romů vzdálené od těch, kteří měli svoji účast na sametové revoluci, kdy v rámci obecných společenských dějů probíhalo také něco, co bychom dnes mohli nazvat obrodným procesem a probuzením romského národa. Tento chlapec o tom nevěděl zhola nic, jaký div, právě v té době se zřejmě narodil.

Nebylo těžké zjistit, že pochází z intelektuální romské rodiny. Přišel s přáním, abych mu poradil v rozletu činnosti, nejlépe v oblasti politické, která by mu mohla dopomoci k pozvednutí evidentního úpadku současného romského společenství. Podstatné bylo, že by rád v tomto obrozujícím procesu sehrával vůdčí roli s překvapující poznámkou, pronesenou mezi řečí: „Nechci to dělat tak, jak to dělal můj děda a strýc. Dělali to špatně a při tom páchali i podrazy. Tím celé hnutí zpochybnili.“

Uvědomil jsem si, že ten chlapec, absolutně nevědomky, potvrzuje starou známou pravdu:generační výměna v historicky krátké době připravuje stále stejné nebo podobně shodné výsledky, které jsou, přesto všechno, pro nás vždy překvapením.

Historie se opakuje

Nemusíme chodit do dávné historie Spojených států, kdy potomci významných politických a podnikatelských kruhů už ve třetí generaci neradi poslouchali, že jejich předkové nenabyli majetku zrovna zákonným způsobem, abychom se s podobným vývojem nesetkávali i v moderní historii českého státu znovu. Není to nic povznášejícího, ne-li přímo kriminálního, pro lidi, kterým se to povedlo a zejména těm, kteří jim to umožnili. Český výraz pro Klondike je už termín pro tento proces zaběhnutý. Exprezident Klaus a jeho amnestie, která tento zločin umožnila, nebyl jediný, kdo se na něm podílel. Zmizely při něm miliardy v rukou jedinců. Dokonce podle zákona. Připomněl nám to jeden z okrajových aktérů této myšlenky mnohem později než se to dělo, bývalý ministr Stráský: „Privatizace musí být provedena rychle bez ohledu na právní rámec a za každou cenu. Majetky se musí dostat do rukou jednotlivců, byť by se tak stalo nečistým způsobem.“

To bylo vítězství Klausovy doktríny, na kterou je dnes dozajista pyšný, že se mu ji podařilo prosadit proti myšlence pozvolnějšího průběhu s nastolováním právního rámce, nositelem které byl tehdejší (počátek 90. let) místopředseda vlády Komárek. Ten prohrál a musel odejít.

Dnešní politici a miliardáři tento fakt popírají. Už o původu svých peněz i skrytých mocí nechtějí nic vědět.

Přístupy Romů byly odlišné

A teď tu máme třetí generaci Romů, která se od svých předků hodlá rovněž distancovat. Ale to je také jediná podobnost. Vše ostatní je jinak. A nemělo by to být zapomenuto.

Tady nejde ani o moc, ani o ukradené miliardy. Mohli bychom se přít o to, zda se tak stalo v řádu věcí, tedy že Romové se nedostali ke zdrojům, protože nebyli připuštěni, nebo proto, že nebyli připraveni. V každém případě se vyčlenili ze zločinu století.

Jejich pochybení, od kterých se jejich potomci dnes odvracejí, byla jen směšnou a nevinnou hrou proti tomu, co tu prováděla naše politická a podnikatelská sféra, která byla u toho.
Ovšem hrou, která byla hodná uznání.

Vzpomínám si na tu dobu dobře.
Romové, kteří se tehdy do víru politických a společenských událostí dostali dosti vysoko, nikdy ovšem zcela na vrchol, viděli svůj cíl v obrodě romského společenství a jeho včlenění do společenských a politických procesů celé společnosti. Peníze a moc nebyly primérním cílem, i když ne zcela zanedbatelným - a pokud se některým z nich podařilo zlepšit své ekonomické postavení, nedá se ani vzdáleně přirovnat k těm, které bez obalu nazvu tuneláři, i když dnes se honosí čistým štítem.

O moci politické nemohlo být ani řeči, k tomu ani výkvět Romů nebyl nikdy připuštěn.

Jakých chyb se tehdy Romové činní v politice dopouštěli? Po 25 létech vývoje demokratické společnosti je dobré a užitečné blíže popsat a uvědomit si, zda bylo ze strany Romů dosaženo možného maxima nebo došlo k neodpustitelným chybám. A je-li dnešní situace Romů ve společnosti neradostná, na čí účet ji přikládat.
Tak se na to podívejme!

Emancipace Romů pohledem jednoho z účastníků

V každém případě však tehdejší romští představitelé projevili v přelomové době, kdy šlo o všechno, ušlechtilý způsob myšlení. Zatímco mnoho jiných politiků a lidí z průmyslu přemýšlelo, jak se snadno a lehce dostat k majetku způsobem, pro který zdomácnil titul tuneláři, romští předáci přemýšleli, jak povznést romský národ.

Sám jsem toho byl příkladem, hodným rytíře smutné postavy Dona Quijota. Skončilo mé poslanecké období, skončil i můj zaměstnanecký poměr v podniku, kde jsem byl dlouhé roky zaměstnán, a náhle jsem byl postaven před otázku: „Co teď, co dělat?“ Zatímco jiní se zabezpečovali mocensky i finančně.

Takových nás bylo dost – i mezi Romy.
Trochu zopakovat historii té doby neuškodí.

V listopadu roku 1989 jsem byl řadovým stavbyvedoucím u Průmyslových staveb v Brně s titulem „černý stavbyvedoucí“, na mzdové soupisce jako dělník, předák. Pro režim politicky neúnosný a v podstatě od počátku osmdesátých let známý v celém podniku jako duševně nemocný revolucionář, který se veřejně netají svými názory, ale s dobrou pracovní morálkou a odbornou pověstí. Pracoval jsem na vzdálených stavbách. Mezi lidmi krystalizující se revoluční nadšení mne ponechávalo chladným. Do revolučního procesu jsem byl doslova dokopán. Kromě občasných zásahů StB a krátkodobých preventivních zadržení ve vazbě, jsem mohl být už docela v klidu. Pohyboval jsem se mezi Brnem a severními Čechami, tehdy mým pracovištěm

To už se rozbíhaly i v Brně mohutnější stávky a pochody. Ještě 17. listopadu navštívili dva pánové jakousi kancelář, která mi byla azylem v době, kdy jsem pracovně musel trávit v Brně, kteří si přáli se mnou mluvit. Byl jsem někde v Litvínově. Později se už neobjevili.

Ale už 20 listopadu se dostavil do této kancelář úředník z podniku (ředitelství), jehož jméno si už s lítostí nepamatuji, a salutuje přede mnou, prohlásil: „Pane inženýre, hlásím se do služby!“ Překvapením a později i studem jsem nebyl schopen slova.

Zkrátka a jednoduše jsem se stal šéfem Občanského fóra Průmyslových staveb, které tehdy čítaly 10 000 zaměstnanců a patřily mezi největší stavební podniky v Brně. Mé působení v této funkci nepatří do této kapitoly a snad se mi o něm podaří podat svědectví jindy a jinde. Ale tento krátký popis vysvětluje, jak jsem se rychle a nečekaně dostal do politiky, dokonce i do té vyšší. Stal jsem se tak členem úzké skupiny těch, kteří v Brně „sametovou revoluci“ prosazovali a nečekaně jsem byl nominován do České národní rady, kam jsem se již po Novém roce dostavil přímo ze stavby k poslaneckému slibu.

Doba byla hektická a nebylo času se párat s drobnými detaily. Tím drobným detailem bylo, že se v půl roce před řádnými volbami vyměňovali komunisté v parlamentních tělesech za jiné, příhodnější osobnosti, které mohly poskytnout alespoň nějakou záruku, že revoluční proces se nezvrtne ani tady. Byl jsem jedním z těch, kteří o tyto záruky měli právo usilovat. Bylo to na výsost zajímavé období, jehož popis ovšem ani tentokrát nepatří do našeho tématu.

Za půl roku, již v řádných parlamentních volbách jsem byla zvolen za OF do ČNR za Jihomoravský kraj asi na 2. místě. Dalších 2,5 roku jsem byla poslancem, taky se souhlasem ROI (Romská občanská iniciativa), spolu s ještě asi 10 dalšími Romy nebo lidmi jim nejtěsněji blízkými. To byla historická událost světového rázu, která se již asi nezopakuje. Poprvé se Romové dostali do nejvyšších parlamentních těles země na základě volebních výsledků a stalo se to v Československé ještě federativní a socialistické republice. Mohlo se tak stát jen díky revoluční euforii a okolnosti, že i Romové měli svůj podíl na této změně a že byli vnímáni příznivě jako součást těchto změn.

Účast romských poslanců na emancipaci Romů

V ČNR zasedalo 6 Romů, pamatuji si i jejich jména dodnes:
Ondřej Giňa z Rokycan, Dezider Balog z Plzně, právník z Litvínova Milan Tatár, Zdeněk Guži z Havlíčkova Brodu a já. Byl tam účasten ještě šestý Rom, kterého si komunisté pěstovali z dřívějška, původem z Kladna, Ladislav Body. Dokonce jsme vytvořili v šesti lidech vlastní poslanecký klub.

V ostatních parlamentních tělesech byli rovněž Romové. Ve Slovenské národní radě (SNR) Anna Koptová z Košic a ve Federálním shromáždění (FS) další 4 Romové. Tuto skupinu doplňovala JUDr. Klára Samková, která sice Romka nebyla, ale byla svázána v mnoha svých aktivitách s ROI a tím i účastí ve FS v rámci řádných voleb. To bylo už celkem 12 lidí, kteří v této krátké volební sezóně mohli a také učinili mnoho podstatných rozhodnutí a výdobytků pro Romy, které jsou platné dodnes.

Účast romských poslanců v parlamentních tělesech Československé federativní republiky, už ne socialistické, byla docela aktivní a všeobecně ostatními poslanci příznivě vnímána a vítána. Ve společnosti však tito romští poslanci nestačili ještě příliš vstoupit v obecné povědomí. Ta možnost však také rychle po této první a ještě zkrácené poslanecké sezóně zmizela, protože Romové se v Parlamentu již následně objevovali jen sporadicky.

Avšak okolnost, že bez problémů a časových ztrát mohli vyvolávat jednání na nejvyšší úrovni s předsedou vlád republikových i federální včetně rezortních ministrů, byla zásadní. Tím se do vládní administrativy dostávala témata romské problematiky, která už tam zůstávala a byla dále tlakem z kruhů romských předáků protlačována se snahou o řešení, tentokrát už s absencí poslanců a s možností jejich účasti na politické moci, bohužel.

Během krátké, dvouapůlleté poslanecké účasti bylo dosaženo rámcových dohod a rozhodnutí pro nastolení řešení problematiky soužití mezi romskou menšinou a majoritou. Nic na tom nemění i fakt, že tento program byl kontinuálně platný a vedený v romských kruzích, zatímco ve vládních musel být vždy znovu a znovu nastolován. Při různých krizích, které se ve společnosti v souvislosti s problematikou soužití stále více a v menších časových rozestupech objevovaly, se tento proces jevil jako žádoucí.

Nejzřetelněji se projevily důsledky nežádoucího vývoje v roce 1997, kdy, jak známo, padla Klausova vláda po tzv. „sarajevském atentátu“ a dosti masivní část romské populace hledala únik migrací do států EU, nejčastěji do Anglie a do Kanady.

Jednání na nejvyšší úrovni

Co bylo příčinou nespokojenosti Romů za dobu ani ne 7 let strukturování demokratické společnosti od euforického vnímání účasti Romů na demokratických změnách až po zřejmé ochlazení vztahů směřujících ke zcela odmítavému postoji majoritních občanů vůči Romům?

V onom pohnutém roce 1997 přiznal pochybení vlád i sám předseda vlády Václav Klaus. Vzpomínám tehdy, když ještě jako předseda vlády umožnil shromáždění asi 80 příslušníků romské české reprezentace v Lichtenštejnském paláci, kde byla přečtena tzv. Bratinkova zpráva, která dokázala nastalou situaci docela věrně pojmenovat. Tehdy Václav Klaus romské reprezentaci slíbil projednání „jejich“ záležitostí na nejvyšší úrovni, tedy jednáním přímo s ministry rezortů, důležitých v této problematice. Tato jednání se uskutečnila, i když výsledky byly více méně žalostné. Sama tato jednání byla však jasným znamením, že společnost i její administrativa při řešení a nastavení podmínek soužití tápe a neví si evidentně rady. Ta jednání proběhla u ministra školství Pilipa, ministra práce a sociálních věcí Vodičky, ministra kultury Milana Uhdeho a ministra vnitra Jana Rumla, později s krátkým odstupem se současným prezidentem, dříve předsedou vlády Milošem Zemanem.

Institucionální popírání občanské rovnosti

Co bylo těmi neuralgickými body, s nimiž se celá romská populace těžko vypořádávala a nazývala je dokonce „institucionálními“ projevy občanské nerovnosti?

Tím prvním byl bezpochyby zákon o nabývání českého občanství v době rozdělení federace, počínaje rokem 1993, na český a slovenský samostatný stát a jeho tvůrcem byla poslanecká sněmovna tehdejší ještě České národní rady před skončením roku 1992. Tento zákon uvrhl nejméně stotisícovou armádu Romů do naprosté bezvýchodnosti, lidí, kteří sice žili na území České republiky, ale měli své kořeny na Slovensku, což byla většina slovenské populace Romů. Při rozdělení federace nebylo obvyklé, že by někteří občané upravovali svůj právní vztah k nově vytvářenému státu, ať již českému tak slovenskému. Důsledky byly drtivé, projevovaly se dalších nejméně 10 let. Prohloubily sociální propad této části obyvatelstva a zahájily éru její pasivní resistence se všemi negativními důsledky dodnes platícími. Tento zákon zůstane povždy černou skvrnou zaniklé České národní rady v jejich análech. Byl také silně kritizován ze strany EU.

Druhým takovým zákonem byl zákon o Odškodnění romských obětí za druhé světové války, v důsledku rasových zákonů třetí říše (2000 Sb.) a byl Romy opět nazýván „institucionálním popíráním romského holocaustu“. Tento zákon nesl nepopíratelné známky při svém vzniku, jako první zákon, tedy vyčlenění Romů ze společnosti jako nežádoucího elementu.

Ze 7000 žadatelů tento zákon byl uplatněn u necelých 300, tedy u necelých 4 %. Po více než 65 létech po válce nastavoval tak tvrdé a nesplnitelné podmínky, že nemohly být oprávněnými splněny.

Teprve 5 let poté Nejvyšší správní soud vyslovil verdikt, že Rom žijící na území protektorátu nebo Slovenského štátu neměl šanci se zachránit před důsledky rasových zákonů, pokud se neukrýval. Mělo stačit pouze prokázání romské národnosti. Bohužel bylo již pro mnoho lidí pozdě, nehledě na to, že se museli domáhat svého práva soudní cestou.

Tím třetím důsledkem institucionálního popření rovnosti Romů ve společnosti byl už jen důsledek procesu předcházejících dějů a platí dodnes. Je jím nerovnost romského žáka v české škole provázená obecně uplatňovanou segregací Romů ve společnosti. Zhoubné následky jsou zjevné.

To je také hlavní důvod, proč se dnes už historickými aspekty vývoje Romů v české společnosti tak podrobně zabývám, abych ukázal na příčiny celospolečenského propadu jedné proskribované menšiny – ano nazývejme tyto jevy celospolečenskými. Společnost se jimi bude ještě muset dlouhá léta zabývat, chce-li dosáhnout rovnosti občanské, jednoho ze stěžejních principů lidských práv v demokratické společnosti. Především je to však záležitost i ryze praktická a úkol nadmíru racionální.

Přínos Romů

Mluvím-li o rehabilitaci Romů jako žádoucího společenského procesu, pak musím zmínit ještě dva aspekty přínosu Romů pro celou evropskou společnost. Byť tedy aspektů, které jsou uskutečňovány Romy samotnými, aniž si to uvědomují a aniž o to osobně usilují.

Tím prvním aspektem je romský holocaust, který ukázal všem, jaké hrůzné důsledky může mít scestná teorie nadřazenosti jedné lidské rasy nad druhou, tedy nacismu. Smrt českých a moravských Romů v koncentračních táborech v počtu 6000 lidí nebyla v tomto smyslu marnou obětí, stejně jako smrt milionů Židů. Byla genocidou jednoho romského národa v Evropě.

Tím druhým aspektem hodným uznání byl proces celoevropského tažení humánních sil proti nerovnoprávnému postavení Romů ve společnosti a poznání toho i ve vyspělých demokraciích v okamžiku, kdy se s tímto fenoménem setkaly. Silné migrační vlny Romů do ekonomicky vyspělejších zemí Evropy, nebo Ameriky a Kanady, náhle ukázaly, jak i tyto vyspělé demokracie mohou mít potíže s uplatňováním demokratických principů při zvládání potíží, které se v jejich zemi v důsledku silných migrací sociálně slabých utečenců ukázaly. Až doposud vystavovaly světu své přednosti, které náhle přestaly platit.

Svět se změnil. Těžko soudit, zda k lepšímu či horšímu. V okamžiku, kdy se to stalo, vše vypadá, že k horšímu. Ale ukázat se to muselo, neboť pouze v nápravě je budoucí naděje.

K té nepochybně přispívají i Romové a svět by jim tuto pozitivní stránku měl přiznat, stejně jako přiznává řadu negativ.