Stojí za úvahu ujasnit si, jaké volební programy nám nabízí okrajové politické subjekty v podobě páně Konvičků, Okamurů či jiných podobných. Všechny tvrdí, že nám to tady dají do pořádku. Vymezují se však pouze proti uprchlíkům, islámu, případně proti Romům, jako by to byl skutečný problém, který naší republiku sužuje. Jako by tu neexistoval dosti hluboký sociální propad střední třídy a zejména seniorů, jakoby se nejevil nedostatek lékařů a potíže s jejich kvalitním vzděláváním po absolutoriu, jako by nám nehrozil společenský a politický obrat zpět do rudých a žlutých pořádků, nebo třeba hluboká intolerance ve společnosti vůči romské menšině, která má další vlekoucí se a neřešené problémy daleko širšího dopadu na celou společnost atd. O tom všem nám nic extrémní levice ani pravice nic neříká. V podstatě ji to ani nezajímá.

Najít tak zvanou „státotvornou“ stranu, která všechny tyto problémy eviduje a má vůli i sílu pro jejich řešení, je ovšem velmi těžké. Beze zbytku ani takovou stranu široko daleko i po světě jen stěží najdeme. Přece jen však v polickém spektru, které máme k dispozici, lze najít takový subjekt, který k takovému programu má snahu se přibližovat. Takovou stranu podpořit a dále spolu s ní usilovat o naplnění potřebných programů společenských i politických je imperativem současnosti.

V politice to vždy bylo a bude tak, že je to hra kompromisů a hledání cest, které vždy nejsou přímočaré a snadné. Kritikou není třeba šetřit na adresu vybrané strany a dát jí šanci jen na omezenou dobu. Přece však lze identifikovat takové strany a uskupení už podle jejich protagonistů i dosti dlouhé zkušenosti, kterou nám už přece jen naše demokracie dala, demokracie, která už je stará 26 let a měla nebo mohla by být už v dobré kondici. To je skoro nejvíc, co jsme kdy měli.

To, co se nám takto začínalo jevit ještě před třemi léty, bylo, bohužel, příchodem prezidenta Zemana do funkce mařeno a to zcela přímočaře a zřetelně. O směrování prezidenta Zemana už nemůže být nejmenší pochybnosti. A samozřejmě se okamžitě na stranu silné, byť pochybné osobnosti okamžitě přifaří řada těch, kteří servilitou vůči ní se domáhají postavení na výsluní, nikoliv poctivou, cílevědomou a programově navazující prací na to, co bylo do vínku naší společnosti dáno v listopadu 89.

To přece nemůže nikomu unikat a je to jedno z kritérií, které má volič k dispozici pro své rozhodování. Je na vládě, která tu vládne – a nikoliv prezident, zda najde dost síly, aby prezidenta dostala do patřičného rámce daného Ústavou, na kterou prezident přísahal a kterou hrubě a systematicky porušuje. O to právě běží a o tom budou rozhodovat i příští volby, ať už do krajů, parlamentu nebo i prezidentské.

Český volič zatím vždy v době, kdy hrozilo nějaké ohrožení, se dokázal zmobilizovat a vyjádřil svoji vůli dostatečně zřetelně a rozumně.

Radit si nemohu dovolit, je to pro každého věc osobní zodpovědnosti i občanské angažovanosti, ke které všechny vyzývám. Věřím, že tomu tak bude i v blízké voličské budoucnosti.