(Tisková konference k otevření stavební části střediska romského holocaustu)

Když vláda před 7 léty přijala návrh skupiny romských intelektuálů shromážděných kolem Muzea romské kultury v Brně (od r. 2005 zřizovatel Ministerstvo kultury ČR) formulovaný jako návrh zřízení informačního a vzdělávacího střediska Holocaustu Romů v Hodoníně u Kunštátu, stalo se tak nejen na základě síly argumentů této skupiny Romů, ale také díky faktu příznivých okolností.

Členem vlády byl tehdy Michael Kocáb, který myšlenku zviditelnění romského holocaustu podporoval, jako součást všeobecného vzdělávání v české společnosti a jako nedostatek povědomí o účasti Romů na prozření o nebezpečnosti a neudržitelnosti zhoubných teorií o nadřazenosti jedné vrstvy nad druhými. Michaelu Kocábovi se ve vládě podařilo tuto myšlenku prosadit. Nebylo však možné toto centrum umístit do Letů u Písku, kde vězela jako výstražný prst prasečí farma, a proto se po zralé úvaze obrátil na Muzeum romské kultury v Brně, o kterém bylo známo, že o zpietnění míst romského holocaustu usilovalo už za Kocábovy předchůdkyně Džamily Stehlíkové, na jejíž úsilí Michael Kocáb navazoval. Dokázalo zřídit na místě hromadných hrobů v lese za táborem v lokalitě zvané Žalov památník z dílny romského sochaře Eduarda Oláha. Od roku 1996 zde romské muzeum pravidelně koná pietní akty za oběti Romů i za účasti veřejnosti.

Připomeňme, že v Letech u Písku byl za okupace zřízen koncentrační tábor pro české Romy a v Hodoníně u Kunštátu pro Romy moravské. Budiž také bráno na vědomí, že tato koncentrace Romů byl provedena za účelem jejich konečné likvidace a že byla jen odložena a využita jako pracovní síla pro účely válečných potřeb třetí říše.

Vláda musela ukázat dobrou vůli za každou cenu a když už se jí nepodařilo odstranit nebo přemístit onu dehonestující farmu v Letech u Písku, učinila tedy vstřícný krok u druhého podobného tábora.

Na účel vybudování střediska romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu tedy posléze vláda vyčlenila 90 milionů korun. A ze všeobecné pokladní správy byly tyto prostředky přesunuty na účet Ministerstva školství.

Zcela překvapivě a proti vší logice byla funkce správce Památníku svěřena Národnímu muzeu Jana Amose Komenského (NMJAK), které do tohoto okamžiku nemělo o existenci romských táborů za okupace s největší pravděpodobností žádné bližší povědomí. Protože bylo jasné, že jde o hru kompromisů, Romové tuto hru přijali u vědomí, že bylo přece jen dosaženo významného počinu v nápravě křivd spáchaných na Romech. Proto také všichni zainteresovaní příkladně spolupracovali s NM JAK.

Výsledkem byla právě v těchto dnech veřejnosti představena stavební část areálu, vybudovaného na místě bývalého cikánského koncentračního tábora, který svým charakterem odpovídá informačnímu centru o romském holocaustu, jak bylo v dlouhých debatách i v rámci stanovené odborné komise, přijato. Přesto na tiskové konferenci na tomto místě v pátek dne 29. července byl areál nazván Památník Hodonín u Kunštátu.

Byla představena naprosto skvělá práce, která je výsledkem úsilí mnoha lidí, jmenujme alespoň ředitelku NMJAK paní PhDr. Markétu Pánkovou, stavební dozor Ing. Pavla Štěpána, kteří se 7 let bezprostředně podíleli na konkrétním budování.

Proč však veřejnosti nemůže být oznámeno, že toto dílo by nikdy nemohlo vzniknout bez toho, co jeho vzniku předcházelo a co jsem tu popsal? Proč se v názvu úporně bráníme připomínce slova Rom? Skoro zoufalé úsilí panelistů tiskové konference připomínat, že na tomto místě byly vězněny též „různé skupiny nepohodlného obyvatelstva“, jako by chtělo srovnávat utrpení těchto lidí s romskými oběťmi na Žalově. Stačí se tam jen jít podívat a představit si, jak do vykopaných jam jsou beze vší lítosti házeny mrtvoly zde početně zemřelých dětí. Copak tohle byl srovnatelný osud později zde krátce vězněných příslušníků Wehrmachtu a politických vězňů pozdějších? Všichni většinou odsud odešli živí…

Nemohu se zbavit dojmu: komunisté za minulého režimu neradi slyšeli a už vůbec nedokázali vnímat citlivě oběti Židů a Romů, tehdy ještě Cikánů. Romský ani židovský holokaust nikdy neodškodnili a neuznali. Mnohé dnešní instituce státní i samosprávné, když už musí přiznat Romům jejich nespornou účast na něčem, co přispělo celé společnosti, nejsou to schopny učinit náležitým a korektním způsobem. Pozůstatek komunistického myšlení v nás?

(Psáno pro Romano hangos č. 10)