Jedním z výsledků sametové revoluce bylo i rozdělení Československa na dva státy: Českou a Slovenskou republiku. Došlo k němu sice až v roce 1993, ale snahy o rozdělení státu byly evidentní okamžitě po nastolení nových poměrů, zejména ze strany slovenských nacionalistů. Po náročných jednáních převážil mezi politiky názor a síla zastánců racionálního řešení, které mělo znamenat pro nově ustavenou Českou republiku zbavení se zátěže hospodářsky zaostalejší slovenské části federace. Druhá část chtěla uchovat silnější státní celek v rámci tradice Masaryka a jeho úsilí po rozpadu Rakousko-Uherska.

Byla to věc politiků, řadoví občané do toho moc mluvit nemohli. Nakonec to dosti autoritativně rozhodli dva tehdejší premiéři: Klaus a Mečiar. Podpis o rozdělení federace se uskutečnil příznačně v Brně ve slavné funkcionalistické vile Tugendhat na sklonku roku 1992. „Když to chcete, máte to mít!“ řekl Klaus a Mečiar už couvnout nemohl, i kdyby chtěl.

Spousta lidí na obou stranách to těžce nesla a mnozí se s rozdělením země nesmířili dodnes. Patřím k nim. Ale asi se to mělo stát. Kdo získal, kdo ztratil, zhodnotí až historici, zdá se mi, že na definitivní soudy je stále ještě brzy.

Jeden soud je však jasný jako facka: postiženi byli Romové, žijící na české straně státu před rozdělením, a to krutě a neomaleně. Většina romských rodin totiž původně migrovala do Čech a na Moravu v různých migračních vlnách za prací a mnohé rodiny žily v době rozdělení na české půdě již ve třetí generaci. Nikdo z občanů si neupravoval svůj vztah k novému státu. V době federace to nebylo nutné, nikdo na to nepomyslel. Lidé, kteří se už narodili v České republice, kteří měli slovenské rodiče, byli automaticky považováni rovněž za státní občany Slovenské republiky.

1.ledna 1993 vstoupil v platnost zákon o nabývání českého občanství. Zákon neupřesňoval fakt, že i kdysi dávno slovenští občané tímto datem získávají občanství české za podmínky, že se zde narodili a žijí zde. Tak se přes noc stali slovenskými občany se všemi negativními důsledky: nedosáhli na sociální a jiné dávky, neměli volební právo na území České republiky a museli absolvovat velmi náročné administrativní řízení pro získání občanství českého, řízení, které bylo i finančně náročné. Odhaduje se, že tímto zákonem bylo postiženo asi 70.000 osob, převážně Romů, dlouhodobě žijících na území České republiky. Pro mnohé rodiny tento zákon byl naprosto likvidační.

Tento zákon vstoupil při zrodu dvou nových států jako nejhanebnější projev institucionálního popírání občanských práv Romů a předznamenal další prohlubování nerovných šancí Romů v české společnosti ze strany státu a samospráv.

Dodnes si nejsem jist, zda tento zákonný zmetek poslanecké Sněmovny byl dílem neznalosti poslanců nebo programovým úmyslem dosáhnout toho, aby Romové opouštěli svoji vlast, kterou už přijali za svou.

Věru špatný start do života mnohých romských rodin na počátku nově se rodící demokratické společnosti.