Byl jsem v sobotu 14. listopadu opět štěstím bez sebe, když jsem si mohl v LN přečíst ukázku z knihy Václava Klause Kde začíná zítřek. Nemyslím si, že on je zrovna ten pravý, kdo nám má dávat své rozumy o tom, jak chápat komunismus a co z něho vyvozovat pro zářné zítřky. Tvrzení, že bez trhu by žádné morálky nebylo, je pravda jen napůl.

Nemusím být ekonomický expert, abych nepochopil, že tomu lze rozumět tak, že bez nastolení normálních vztahů ve výrobě, obchodu a podnikání nemohou být nastoleny ani podmínky normálních vztahů mezi lidmi a jakési limity morálky v těchto vztazích i v životě. Potud lze vyslovit souhlas. Avšak to co zažíváme dnes, a nazval bych to morálním úpadkem při nejmenším v politice, dává jasnou odpověď, že trh to všechno nespraví, byť tu už existuje právě těch dvacet let.

Pan Klaus obviňuje Havla a jím zřejmě založený „havlismus“(opět jeden novotvar páně prezidenta) z toho, že nerozuměl komunismu a že ze špatného porozumění tohoto fenoménu následovala i špatná rozhodnutí v dalších etapách budování demokracie. Jak směšné!

Pan Klaus nám přece sám ukázal, jak on dobře rozuměl komunismu. Rozuměl mu tak jako většina obyvatel naší země a sám patřil do té šedé zóny občanů, která umožňovala komunistům jejich vládu a hrála s nimi tu dobře známou hru. A šlo by to tak do nekonečna, kdyby nebylo takových lidí jako Havel a „havlismu“. Zůstali bychom u „klausismu“, abych se držel terminologie pana prezidenta, a to by asi nebylo zrovna to pravé.

Neupírám panu Klausovi, aby si psal, co si zamane. Ale proč musím tyhle polopravdy a nepravdy číst zrovna v LN, které mu tím poskytují nezaslouženou publicitu? Jsou jiní opravdovější a důvěryhodnější autoři, kteří nám jsou schopni pravdivěji vylíčit komunismus a jaké závěry z něho činit pro dnešek a zítřek. Klaus v tomto směru pro mne žádnou autoritou není. Není pochyb o tom, že jedním z důvodů, které vedly Klause k napsání této knihy je snaha omlouvat právě svůj přístup k minulému režimu a své kroky v následující etapě privatizace. Ale tak daleko ještě nejsme, abychom se spokojovali s názorem jediného subjektu, značně ovlivněného svým sklonem k velikášství.