Ladislava Smoljaka, který zemřel v neděli ráno 6. června 2010, znal ze starších generací skoro každý: buď jako posluchač, divák nebo ti, co měli blíže ke kultuře, dokonce osobně. Jeho kudrnatá hlava, později zářivě bílá a jeho tvrdá upřímnost, sebeironie a obrovský optimismus byl nepřehlédnutelný. Já jsem se s ním blíže seznámil v roce 1966, kdy jsem nastoupil jako redaktor do Mladého světa a on z něj odcházel o patro výš do nakladatelství Mladá fronta a kdy zrovna založili s kamarády Divadlo Járy Cimrmana, které v roce 2006 oslavilo čtyřicet let svého trvání.

Pamatuji se jako dnes jak v redakci vyprávěl: Když jsme začali uvažovat o vlastním divadle, řekli jsme si, že by mělo mít podobný název, jaké tenkrát mnohá oficiální divadla. Bylo Divadlo Zdeňka Nejedlého, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Divadlo F. X. Šaldy atd. Naše varianta byla odlišná jen v tom, že jsme zvolili jméno neznámého a bezvýznamného člověka. Jiří Šebánek tehdy navrhl, že bychom své hry psali pod tímto zvoleným pseudonymem. Chtěli jsme si tím také udělat alibi: když se nám nějaký kus nepovede, nebude to ostuda naše, ale nějakého Cimrmana.

Oznámení o objevu tohoto zapomenutého českého velikána zaznělo z budovy na pražských Vinohradech v dnešní Dykově a dříve Hviezdoslavově ulici, odkud dnes vysílá ČRo6. Stalo se tak 23. prosinec 1966 a zpráva zněla: V obci Liptákov byla nalezema truhla s pozůstalostí Járy Cimrman, v níž se nachází řada dosud neprozkoumaných textů.

Protože o Smoljakově éře v Divadle Járy Cimrmana je toho známo dost, zaměřím se v dnešní krátké vzpomínce spíše na Smoljakovy začátky, o nichž mnozí nemusí toho tolik vědět. O divadlo měl Ladislav Smoljak zájem už jako chlapec. Hrál tehdy v ochotnickém divadle v Praze - Nuslích, jmenovalo se Česká beseda, a bylo v Husově sboru dnes naproti kinu Tatra dříve Rokoko na Táborské ulici. Asi po dvou letech, v nějakých osmnácti, tam dokonce i režíroval. Krátce po tom na gymnáziu založil dramatický kroužek, v němž rovněž režíroval a hrál. Po maturitě, když se nedostal na režii na DAMU, studoval na pedagogické škole, kde už byl dramatický kroužek. Vstoupil do něj a po odchodu těch, co ho původně založili, ho i vedl. A právě tam se setkal s Miloněm Čepelkou a Zdeňkem Svěrákem. Oni studovali češtinu a Ladislav Smoljak matematiku a fyziku.

S nápadem založit divadlo přišel Jiří Šebánek se Zdeňkem Svěrákem na základě rozhlasového pořadu „Vinárna U Pavouka“, který oba vytvořili ve výše zmíněné budově v tehdejším Armádním rozhlase, kde pracovali jako redaktoři. Ladislav Smoljak se zprvu jako autor Vinárny U Pavouka nezúčastnil, ale jako kamarád Zdeňka Svěráka pořad poslouchal a připomínkoval. Jenže rozhlasový pořad a divadlo, to je přece jen rozdíl. Před časem mi k tomu Ladislav Smoljak řekl: „Udělali jsme tehdy to nejrozumnější, co se v této situaci udělat dalo: Šebánek, Svěrák a já jsme se zavázali, že každý z nás napíše jednu aktovku. První byl se svým dramatickým pokusem hotov Zdeněk Svěrák – je, jak známo obratný, schopný a pilný. Jeho hra se jmenovala Akt. Začali jsme ji asi třikrát týdně zkoušet v Malostranské besedě. Režii jsme svěřili Heleně Philppové, která byla také režisérkou Vinárny U Pavouka. Chtěli jsme se dostat do svazku Státního divadelního studia, kde byly z malých scén například Semafor, Rokoko, Paravan, či Reduta. Předvést jsme se měli 19. června 1967. Svěrákův Akt byl už nazkoušen tak důkladně, že jsme ho snad uměli i pozpátku, ale druhá aktovka, kterou měl napsat Šebánek, nebyla stále k dispozici. Abychom tedy mohli vedení Státního divadelního studia předvést celovečerní představení, zrodil se - jako z nouze ctnost - nápad, vyplnit první půlku přednáškami o Cimrmanovi“. A jak známo tak divadlo funguje – až na několik výjimek - dodneška.

Oba hlavní protagonisté Smoljak a Svěrák, s panem Šebánkem se záhy kvůli neshodám o interpretaci postavy Járy Cimrmana rozešli. Svěrák se Smoljakem byli okouzleni takovými osobnostmi jako byl Alois Bér, Joža Plumlovský či profesor Hron, což byli zvláštní podivíni, které Vladimír Borecký ve své knize "Zrcadlo obzvláštního" trefně nazval „mašíblové“, což je jeho zkratka pro magory, šílence a blázny. Podle těchto lidí si autoři Cimrmana v hlavě modelovali, jako člověka, který měl velké ambice, a ne tak úplně odpovídající schopnosti. A sebe pak stylizovali do role těch, kteří v jeho velikost uvěřili. V podání Svěráka a Smoljaka je Cimrman zapomenutý český velikán. Jeho chyby přehlíží či omlouvají: zamilovali se do něj.

U příležitosti čtyřicátého výročí divadla mi Ladislav Smoljak řekl: „Fenomén Cimrmana nám přerostl přes hlavu. Stalo se s ním něco, co nikdo z nás nepředpokládal. Byli jsme srozumění s tím, že autorská divadla vydrží, jak říkal Jan Werich, deset let. Zaplaťpánbůh za to, říkali jsme si. A když to bylo dvacet, třicet a teď najednou čtyřicet let, tak to je něco, co si nedovedeme vysvětlit. Jeden z mnoha důvodů bude asi v tom, že jsme nikdy nedělali, ani nechtěli dělat, politické divadlo. To většinou i s malou změnou poměrů skomírá. Další důvod je možná v tom, že se stále držíme jednoho tématu a lidé, kteří k nám chodí, vědí předem, na co jdou, na jaký druh humoru. Návštěva našeho divadla se trochu blíží návštěvě oblíbené restaurace, kde se lidé navzájem znají a kde jde trochu o zaběhnutý rituál. Pak je tu ještě jeden moment: Myslím, že je velmi těžké napsat celovečerní veselohru. My máme (až na výjimky) všechna představení rozdělena na dvě části: přednáškový seminář před přestávkou a vlastní hra po přestávce. To jsou dvě odlišné stylové polohy. A na každou z nich vystačíme s dechem. A také tu myslím hraje roli skutečnost, že naše hry tvoří svým způsobem seriál. A lidi mají z nějakých důvodů seriály rádi. Seriálovost nám například dovolí takovou drzost jako udělat v jedné hře variantu vtipu ze hry jiné“.

Ve skutečnosti tomu může být jinak: Postava Cimrmana, třeba jen podvědomě., představuje v myslích koumavějších lidí ironický pohled na archetyp Čecha, který se již dlouhá léta cítí zneuznaným géniem a zná recept na řešení všeho od bankovní krize, oteplení planety přes uspořádání Evropské unie. Takové lidi skoro všichni známe a pánové Svěrák a Smoljak se jim již přes čtyřicet let vysmívají, a tím elegantním smíchem nám usnadňují život v Česku.

Není to tak dávno, co mi Ladislav Smoljak vyprávěl, jak Zdeněk Svěrák šel do divadla okolo fronty na lístky a zaslechl, jak nějaká dívka říká do mobilu: „Neblbni, člověče, musíme na ně chodit, než umřou.“ Ti, kdo to nestihli do konce minulého týdne, už Ladislava Smoljaka na jevišti skutečně nikdy neuvidí.

Veřejnost se bude moci s Ladislavem Smoljakem, který zemřel ve věku 78 let, rozloučit v pátek 11. června v Divadle Járy Cimrmana v Praze od 10 do 15 hodin.

Psáno pro ČRo6