Prezident Václav Klaus ve svém projevu k 92. výročí republiky nejprve připomněl, že existence našeho republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž existuje český stát. A současně, v druhé půlce svého projevu, se pustil tvrdě do kritiky globálního vládnutí nejvýznamnějších států světa, které povede k tomu, že pojem občanství bude rychle zanikat. Své útoky z Evropské unie přenesl o patro výš.

Problém je, že tyto dva pohledy si jak v historickém, tak současném makropohledu i mikropohledu protiřečí.

Pokud české království v historii hrálo významnou roli, bylo to vždy proto, že se cítilo být nedílnou součástí Evropy a kdy, jak Karel IV., tak Rudolf II., byli zároveň císaři Svaté říše římské. Za Karla IV. tu byla založena univerzita, která patří mezi nejstarší a za Rudolfa II. se k nám podobně jako za Karla IV. sjížděli učenci z celé Evropy. A konec konců i Tomáš Garrique Masaryk mohl prosadit vznik samostatného Československa hlavně proto, že neřešil jen problém našeho státu, ale vnímal ho, a tak ho i v Evropě a ve Spojených státech prezentoval, jako problém evropský. Proto i první světovou válku interpretoval jako střet demokratických myšlenek, které středoevropské země pojí se Západem, a ne se zkostnatělou, polofeudální a do sebe uzavřenou monarchií. Tomu Evropa rozuměla. A podobně, když Václav Havel se snažil nás začlenit do NATO a Evropské unie, nikdy nehovořil jen o Čechách a Slovensku, ale o celé střední Evropě. Tomu Spojené státy a Evropa opět rozuměly. Němci se radovali, že do Vídně se z Berlína bude zase pohodlně jezdit přes Prahu.

A v existenci podobného uvažování - které předvádí Václav Klaus - je, jak se čím dál tím víc ukazuje, i problém postupně se integrující Evropy, kdy globální terorismus, globální zločinecké organizace a globální ekonomika a evropská měna nemá ekvivalentního partnera v globální vládě, v politických institucích. Ekonomové na to již léta upozorňují, ale to politici kvůli domácím problémům zvláště v době krize odmítají řešit, i když právě krize tak nahatě ukázala, jak tu takové instituce chybí.

Role jednotlivých států se v nově uspořádaném světě samozřejmě zmenšuje, proto se hovoří oprávněně o sdílené suverenitě, tedy přenášení některých pravomocí na evropské instituce, ale ty naši suverenitu budou ohrožovat hlavně tehdy, když se na nich nebudeme aktivně a kreativně podílet, když je budeme sabotovat a cítit jako něco cizího, jak to činí pan prezident Klaus. Evropská unie je založena naopak na respektu ke společným institucím.

Evropany nejsme jen proto, že náš stát leží v Evropě, ale skutečnými Evropany budeme jen tehdy, když u nás budou cirkulovat stejné myšlenky jako v Evropě, když se budeme podílet na řešení evropských problémů. Přece každý podstatnější současný český problém je neodpáratelnou součástí evropského problému, ať se to týká hospodářství, ekologie či obrany a bezpečnosti. Ani jeden problém z těchto odvětví již nejsme schopní řešit bez evropských a vůbec nadnárodních institucí. Čím víc v těchto institucích budeme aktivnější, tím lépe bude zajištěna budoucnost našeho národa. Nejednoduchý svět, o kterém pan prezident hovoří, je naopak výzvou k tomu, abychom byli aktivnější a ne abychom se ho obávali, abychom se chovali jako národovci. Hájit svůj prostor už nemůžeme v Praze, ale naopak tak musíme denně činit v Evropě a ve světě.

I z mikropohledu je však situace jiná: tak jako se na jedné straně po třicetileté válce privatizovalo v naší civilizaci náboženství, později v Evropské unii národnost, tak na druhé straně občanství, které ve staré Evropě není totožné s národností, zůstává jako pevný domicil, i když jeho náplň prodělává rovněž jistý vývoj, na který my v Česku nejsme zvyklí. Každý Francouz byl nejprve Lombarďanem, Bretoncem, Provensálcem či Pařížanem a teprve později Francouzem, stejně jako každý Němec byl nejprve Sasem, Bavorem, Hamburčanem či Braniborem a teprve potom Němcem. Jednu širší identitu už si tito lidé dobrovolně osvojili, zjistili její prospěšnost, proto jim činí menší potíže stát se Evropany.

Naše identita je příliš mladá, těžko jsme ji získali a proto se zřejmě o ni tolik bojíme. Úkolem státníků by ale mělo být právě na tento problém upozorňovat, pomoci ho překonávat a ne ho zneužívat k lokálním politickým cílům, protože to je právě to, co by naši suverenitu mohlo nejvíce ohrozit. V současné době existuje asi 350 mezivládních organizací, chceme-li být co nejsuverénnější, měli bychom mít v nich co nejsilnější zastoupení a ne jejich význam zpochybňovat.

Taky bychom mohli říci, že za takovými projevy, jako pronesl pan prezident, které u nás mají starou národoveckou tradici, se skrývá jedno nebezpečí: a sice snaha nahradit evropské prestižní hodnoty, jako jsou vyspělé technologie, bohaté myšlenkové písemnictví a svoboda, hodnotami jinými, nezměřitelnými a ideálními, kvůli kterým jsme se pro Evropu vždy stávali nepochopitelnými. Prezident Václav Klaus v této tradici pokračuje a reálnou alternativu nenabízí. Takových kroků bychom se měli vyvarovat.

Psáno pro ČRo 6