Češi se stydí sami za sebe
I tak by se dal číst výsledek předsilvestrovského průzkumu z roku 2010 společnosti CVVM, podle kterého se čtyřicet procent Čechů stydí za své politiky kvůli způsobu jejího fungování, korupci a nízké úrovni právního prostředí.
Jenže mluvíme-li s nějakým psychologem, ten nám rád a přesvědčivě vysvětlí, že když se nad něčím zlobíme, nebo jsme s něčím nespokojeni, je to zpravidla tím, že jsme přesvědčeni o tom, že příčina naší zlosti je úplně mimo nás, v oné mrzuté věci, která nás rozdurdila, nebo lidech či člověku, na kterého jsme se naštvali. Tímto postupem přikládáme ale lidem, na něž spíláme nebo věcem, které nás zlobí, příliš velkou moc. Jenže ve skutečnosti každé podobné bezostyšné a bezuzdné naše spílání je pouze vzpourou proti nevědomé části v nás samých, za kterou se stydíme a kterou promítáme do objektu, který nás rozzlobil. Proto si mohu dovolit říkat, že hartusení na politiky je projevem nespokojenosti čtyřiceti procent nás se sebou samými. Dvě totality, které trvaly dohromady padesát let, naše duše příliš zdevastovaly a máme v sobě málo míru, z něhož bychom čerpali sílu k větší angažovanosti.
A toto tvrzení psychologů má i v našem případě logiku, protože strany, jejich politiky, tedy poslance, jsme si dobrovolně ve svobodných volbách zvolili, a tím jsme si de facto zvolili i vládu. Pokud se nám tak hrubě nelíbí, znamená to, že jsme se ve správě věcí veřejných, v politice málo angažovali a že politikům dovolíme, aby se chovali tak, že jsme s jejich výkony nespokojení.
Samozřejmě, že nemůžeme tvrdit, že ti druzí, v tomto případě politici, jsou nevinní, jenže každá naše projekce vlastních nedostatků je pověšena na háčku, jak napsal kdysi Carl Gustav Jung, i když velmi malém, který nám poskytl druhý člověk, v tomto případě politik.
Item: Hlavní problém naší společnosti je v nás samých, v naší malé ochotě se důrazněji angažovat v obecných věcech (hlavně ve srovnání se starými evropskými demokraciemi), ve velké uzavřenosti a pohodlnosti. Pokud nebudeme ochotní se v podstatně větší míře jako občané aktivně zúčastňovat veřejné činnosti, tedy politiky, budeme se muset smířit s tím, že politici s námi i nadále nebudou počítat, že se budou chovat arogantně a že se budou jen recyklovat. Občasné výzvy typu: Děkujeme, odejděte! jsou pro ně jen infantilní krátkodeché úlety malých skupinek nedůležitých intelektuálů či studentů, kteří se odmítají politikou špinit, a proto se nad nimi mohou jen pohrdlivě usmívat.
Jak říkali staří a moudří: Jen hlupáka zajímá vina druhého člověka, na níž se nedá nic změnit. Moudrý člověk se učí jen z vlastního selhání a vlastní viny. Dokud si tohle nebudeme ochotní přiznat, nic se v politice u nás nezmění.
Jenže mluvíme-li s nějakým psychologem, ten nám rád a přesvědčivě vysvětlí, že když se nad něčím zlobíme, nebo jsme s něčím nespokojeni, je to zpravidla tím, že jsme přesvědčeni o tom, že příčina naší zlosti je úplně mimo nás, v oné mrzuté věci, která nás rozdurdila, nebo lidech či člověku, na kterého jsme se naštvali. Tímto postupem přikládáme ale lidem, na něž spíláme nebo věcem, které nás zlobí, příliš velkou moc. Jenže ve skutečnosti každé podobné bezostyšné a bezuzdné naše spílání je pouze vzpourou proti nevědomé části v nás samých, za kterou se stydíme a kterou promítáme do objektu, který nás rozzlobil. Proto si mohu dovolit říkat, že hartusení na politiky je projevem nespokojenosti čtyřiceti procent nás se sebou samými. Dvě totality, které trvaly dohromady padesát let, naše duše příliš zdevastovaly a máme v sobě málo míru, z něhož bychom čerpali sílu k větší angažovanosti.
A toto tvrzení psychologů má i v našem případě logiku, protože strany, jejich politiky, tedy poslance, jsme si dobrovolně ve svobodných volbách zvolili, a tím jsme si de facto zvolili i vládu. Pokud se nám tak hrubě nelíbí, znamená to, že jsme se ve správě věcí veřejných, v politice málo angažovali a že politikům dovolíme, aby se chovali tak, že jsme s jejich výkony nespokojení.
Samozřejmě, že nemůžeme tvrdit, že ti druzí, v tomto případě politici, jsou nevinní, jenže každá naše projekce vlastních nedostatků je pověšena na háčku, jak napsal kdysi Carl Gustav Jung, i když velmi malém, který nám poskytl druhý člověk, v tomto případě politik.
Item: Hlavní problém naší společnosti je v nás samých, v naší malé ochotě se důrazněji angažovat v obecných věcech (hlavně ve srovnání se starými evropskými demokraciemi), ve velké uzavřenosti a pohodlnosti. Pokud nebudeme ochotní se v podstatně větší míře jako občané aktivně zúčastňovat veřejné činnosti, tedy politiky, budeme se muset smířit s tím, že politici s námi i nadále nebudou počítat, že se budou chovat arogantně a že se budou jen recyklovat. Občasné výzvy typu: Děkujeme, odejděte! jsou pro ně jen infantilní krátkodeché úlety malých skupinek nedůležitých intelektuálů či studentů, kteří se odmítají politikou špinit, a proto se nad nimi mohou jen pohrdlivě usmívat.
Jak říkali staří a moudří: Jen hlupáka zajímá vina druhého člověka, na níž se nedá nic změnit. Moudrý člověk se učí jen z vlastního selhání a vlastní viny. Dokud si tohle nebudeme ochotní přiznat, nic se v politice u nás nezmění.