Se zájmem jsem si přečetl rozhovor v sobotní Mladé frontě Dnes se zasloužilým poslancem Markem Bendou: ve sněmovně už sedí jednadvacet let, ač je mu teprve třiačtyřicet roků, tedy skoro stejně jako ve školních lavicích. V porevolučních letech se takové anomálie dějí, že nás zastupují děti, protože si nemohly pošramotit minulost. V rozhovoru mě ale zarazilo to, že bez uzardění hovoří na jedné straně o své velké upřímnosti: Když si něco myslím, tak to říkám, a na druhé straně o dva řádky dál tvrdí, že je skoro apriori loajální k vedení, které si jeho strana vybere. Proto taky se odmítá vyjádřit k minulému i současné špičce ODS.

Otázka tedy zní: Jak je možné, že v takové výpovědi necítí Marek Benda rozpor? Kde jsou kořeny této jeho duality? Podívejme se nejprve na jeho životopis trochu blíže: Marek Benda po gymnáziu a po ročním studiu na matematicko-fyzikální fakultě vstoupil v únoru roku 1990 do politiky a od té doby z ní neodešel. Jeho životní zkušenost je tedy formována nejprve disidentským prostředím, v kterém vyrostl: jeho otec byl Václav Benda, spolužák na filozofické fakultě Václava Bělohradského, který později ještě vystudoval teoretickou kybernetiku. Po podepsání Charty 77 byl politicky velmi aktivní, v letech 1979 až 1983 byl ve vězení za podvracení republiky. Založil Křesťanskodemokratickou stranu KDS a byl předsedou Sněmovny lidu. V roce 1999 zemřel hlavně na přepracování.

Druhou větší zkušenost získal Marek Benda už jen v parlamentních kuloárech a sekretariátech politických stran, kterými prošel: nejprve byl v otcově KDS a po sloučení s ODS, tedy od roku 1996, se pohyboval už jen v sekretariátu a poslaneckém klubu Občanských demokratů. S normálním životem před rokem 1989 ani v posledních jednadvaceti letech nepřišel nikdy do styku: za normální považuje jen praktiky stranických sekretariátů. A protože ODS byla založena jako strana jednoho muže, brzy si uvědomil, že loajalita k vedení je hlavní ctnost, která se v takto založené straně vyžaduje a odměňuje, a ta ho zřejmě formovala ještě zásadněji. Upřímný je tedy pouze mimo stranické struktury. Před rokem 1989 se říkalo: Raději se mýlit se stranou, než mít sám pravdu, protože strana je víc než členové strany. To bylo ovšem jedno ze základních dogmat KSČ, proti kterým právě jeho otec celý život tak vehementně bojoval a za které byl také žalářován. Svoboda slova pro něj znamenala jednu ze základních maxim. Marek Benda byl naopak autorem tzv. náhubkového zákona. Už minimálně tehdy bylo zřejmé, že na zásady svého otce jaksi pozapomněl.

To Marku Bendovi ale ve stranickém sekretariátu, kde se disidenty spíše pohrdá, samozřejmě nikdo nepřipomene a rodinná zkušenost je překryta čerstvějšími zážitky. Kvůli loajalitě se stal i předsedou ústavně-právního výboru sněmovny bez dokončeného právního vzdělání, což je ve staré Evropě něco naprosto nepředstavitelného. Na této funkci bývají skoro výhradně univerzitní profesoři s mnohaletou soudní či jinou justiční praxí, kteří postgraduálně studovali ve Spojených státech či Velké Británii.

Dočteme-li se ve stejném rozhovoru, že by před politickým důchodem chtěl být Marek Benda předsedou Ústavního soudu, je to pak už jen přímý důkaz toho, jak tento muž žije zcela mimo realitu. Představa, že by na takto významném postu seděl člověk, který nemá dokončené právní vzdělání, žádnou soudní praxi a evropskou zkušenost, je a priori loajální ke své politické straně a který ani jiný být neumí, protože v jiném prostředí se nikdy nepohyboval, by nejspíš jen stvrdila závislost justice na politickém provozu a vrátila celou zemi zpět o dvacet let. To snad ani v naší zemi nebude nikdy možné.