* 21. prosince 1926 + 26. února 2011

Posledních jedenáct měsíců pětiletého těžkého zápasu s rakovinou jsem prožíval se spisovatelem Arnoštem Lustigem v jeho těsné blízkosti, protože jsme pracovali na knize Tachles, Lustig, rozhovoru, který minulý rok uvedlo v říjnu na trh nakladatelství Mladá fronta.

Na jeho pokračování jsme se scházeli až do půli ledna letošního roku. Profesor Michal Anděl, na jehož klinice v Nemocnici na Vinohradech Arnošt Lustig chvíli ležel, když se rekonstruovala onkologie, mi řekl: "Protože se Arnošt Lustig setkával se smrtí v Terezíně a v Osvětimi či Buchenwaldu od mládí a důvěrně ji znal, nebál se ji tolik jako jiní lidé a smrt v něm měla silného soupeře."

To mohu jen potvrdit. Do poslední chvíle s ní bojoval i humorem, to byla jeho největší zbraň, s kterou šel proti utrpení, jehož byl svědkem. Jako mnozí vzdělaní Židé cítil trochu vinu před těmi šesti miliony bratří a sester, kteří museli zemřít. Tento pocit viny byl zároveň ale hlavní motor, který ho hnal do práce: věděl, že přežil jen díky tomu, že místo něj zavraždili někoho jiného.

Nikdy nepochopil jak kulturní národ Immanuela Kanta, autora kategorického imperativu, který stojí na myšlence, že jen jednání z povinnosti, tedy založené na úctě k mravnímu zákonu, je správné, mohl poslouchat šílence, kteří vymysleli továrny na smrt a masové vraždění pojali jako průmyslový problém. Německé myšlení, v němž se uvažovalo o tom, že náklady na jednu kulku a vyškolení vraždícího personálu jsou příliš vysoké s ohledem na obrat, považoval za selhání celé civilizace. A stopy tohoto způsobu myšlení spatřoval i v současném upřednostňování ekonomiky nad kulturou, která jediná takovémuto myšlení by se mohla vzepřít.

Náhrobní kámen svého otce a ostatních šesti milionů Židů nosil v sobě. Ač původně po otci vyrostl v asimilované pražské židovské rodině, sionistu z něj učinili nacisté a antisemité: i čeští, kteří mu v roce 1968 hodili do okna bytu kámen se vzkazem, ať táhne do Izraele. Uvědomil si, že jestliže před Osvětimí bylo ještě možné se vymanit z osudového společenství Židů, je to po Osvětimi již nemožné. O tom intenzívně přemýšlel i v posledních dnech života, kdy Írán a jeho vůdci otevřeně zase hovoří o tom, že je třeba Izrael vymazat z mapy a Židy zahnat do moře.

Řekl mi: "Konečné řešení má pro jednu stranu tu výhodu, že po něm už nic nemůže následovat. Začali s tím Němci, ale opírali se o vývoj civilizace od řeckých a římských dob. Od Římanů si vzali nejenom pozdrav: zdviženou pravici, ale i všechno z římského práva, co se jim hodilo. A ukázalo se, že každé právo, které neslouží spravedlnosti, je jako z kaučuku nebo z formelíny a dá se překroutit v pravý opak. To ukazuje jen jedno, že v právu je třeba všechno měřit mravností..."

To je možné snad považovat za hlavní odkaz spisovatele Arnošta Lustiga, velkého vypravěče a důkladného svědka minulého století.