Po velkém vítězství Strany zelených v konzervativní baště Spolkové republiky Německo, v Baden-Württembersku, kde získala více než 24 procent, a tím ukončila skoro šedesátiletou vládu křesťanských demokratů CDU, vstupuje tato strana do dalšího boje o moc na nejvyšší úrovni. Zelení spolu se sociálními demokraty mají v této zemi pohodlnou většinu a jejich tamější šéf Winfried Kretschmann bude prvním zeleným zemským ministerským předsedou. Jenže již jeho první slova jistě vzbudila nevoli u členské základny. Pan Kretschmann totiž prohlásil: "Pro mě je prvořadá země a teprve pak politická strana!"

Připomeňme ještě, že Zelení mají více než deset procent ještě v zemských parlamentech v Porýní-Vestfálsku, Hesensku, Porýní-Falcku, 22 procent v Brémách a 29 procent získali v Berlíně. V Konstanci, Tübingenu a Freiburgu mají již primátory.

Velký úspěch Strany zelených zatím signalizuje, že tato strana se s velkou pravděpodobností etabluje i v dalších spolkových zemích. Tento úspěch je podobný úspěchu z roku 1985, kdy první zelený poslanec usednul do zemského sněmu v Německu, v Hesensku. Jmenoval se Joschka Fischer a později ve vládě Gerharda Schrödera se stal ministrem zahraničí. Tenkrát se lidé ptali: Mohou Zelení sedět ve vládě? Dnes si lidé v Německu kladou důležitější otázku: Mohou Zelení řídit spolkovou vládu?

V druhé etapě by rádi dobyli Berlín a do křesla primátora dosadili šéfovou frakce v Bundestagu, tedy německého parlamentu, Renate Künast. A dokonce se již začalo hovořit i o tom, že by v příštích volbách mohli mít i svého kandidáta na kancléře. Podle agentur, které provádějí průzkumy veřejného mínění, jsou Zelení před sociálními demokraty a stávají se druhou nejsilnější stranou v Německu. Tyto nové cíle a silnější pozice, ale začínají Stranu zelených proměňovat: Zelení pociťují odpovědnost za vládnutí a zároveň se uvnitř této strany rozpoutala diskuse, jestli mají zůstat na levé straně politického spektra nebo se posunout do středu.

Vítězství Strany zelených způsobila katastrofa atomové elektrárny v Japonsku, na tom se shodují všichni politologové: předtím jejich preference dosahovaly maximálně patnácti procent. Nyní tedy půjde o to, aby veřejnost přesvědčili o tom, že jim nejde jen o zastavení atomových elektráren a o podporu žen, což byla jejich hlavní témata v minulosti. V současnosti půjde o to prosazovat často i velmi nepopulární opatření a mít takovou členskou základnu, která stranu podpoří i v kritických situacích. Zároveň musí Zelení prokázat kompetentní koncepty i v otázkách hospodářských, finančních, zaměstnanosti a v sociální problematice. Novináři říkají: Vlastně jde o to, jestli se Zelení po 31 leté existenci stali skutečně dospělými.

Největší možnou brzdu pro tuto stranu představuje zřejmě její levé křídlo, které si nepřeje aby se Zelení stali normální stranou: baví je žít v sektě. Realisté, kteří za vítězstvím v Baden-Württembersku vidí hlavně svůj úspěch, by naopak proměnili tuto stranu ve velkou lidovou partaj, k čemuž by rádi získali i ještě větší část středostavovských občanů, kvůli kterým ve zmíněných volbách dosáhli tak dobrého výsledku. Tato jejich reakce nepostrádá logiku, protože právě křesťanští demokraté považují Stranu zelených čím dál tím více za novou moderní středovou stranu. Proto také realisté mezi zelenými již hovoří i o možných koalicích s CDU.

Levice ve Straně zelených vidí tento posun spíše jako nebezpečí, než jako novou šanci, a to hlavně proto, že by Zelení museli slevovat ze svých ideálů. Jejich strategie je postavená na představě, že by zůstali levicovou stranou, která by sbírala odpadlíky od sociálních demokratů i od Levice pánů Gysiho a Lafontaine. Do koalice by levé křídlo šlo výlučně se sociálními demokraty.

Předseda Strany zelených Cem Özdemir prohlásil, že na otázku, jestli jejich strana bude malá nebo velká, lidová, už dostali lidé ve volbách jasnou odpověď, a proto chce, aby Zelení stáli na hodnotách jako je výkonnostní společnost, technologický pokrok a solidarita. Je tedy možné, že strana se rozštěpí, ale ohrozit by ji to nemuselo. Mohla by naopak marginalizovat sociální demokracii.

Psáno pro ČRo 6