Podle průzkumu, který si zadaly Lidové noviny a který byl zveřejněn 2. června 2011, devadesát procent lidí současnou vládu nechce. Koaliční váda Petra Nečase má v parlamentu historicky největší početní převahu osmnácti hlasů, ale zároveň se zdá, že její budoucnost je - jak i průzkum ukazuje - velmi a velmi křehká.

Důvod je prostý: Vyjednavač za věci veřejné a faktický lídr této strany Vít Bárta, dal v pátek premiérovi ultimátum: buď do úterka 7. června do čtrnácti hodin, tedy do zahájení schůze Sněmovny, Petr Nečas vyřeší personální změny, nebo Věci veřejné odejdou z vlády (v úterý pak po dalším vyjednávání Věci veřejné prodloužily toto ultimátum do konce června). Jinými slovy, aby přistoupil na požadavky této strany a vrátil jim ministerstvo vnitra, nebo jim dal k dispozici jiné důležité ministerstvo jako například ministerstvo spravedlnosti a odvolal některé své ministry. Nejvíce se v této souvislosti hovoří o ministru obrany Alexandru Vondrovi a o ministru zemědělství Ivanu Fuksovi, o Miroslavu Kalouskovi již Věci veřejné tolik nemluví. Vít Bárta prohlásil, že neustoupí ani o milimetr. Premiér Nečas naopak několikrát jasně řekl, že pro něj jsou prioritou vládní reformy. Už ale v sobotu Kateřina Peake v Právu oznámila, že křeslo ministra vnitra nebudou požadovat a i ostatní členové strany Věci veřejné výroky pana Bárty změkčují.

Přes zmíněná Bártova nediplomatická slova i neúspěšné vyjednávání lze si dovolit snad říci, že obě strany něco společného mají: Ani jedné se nechce z vlády. Věci veřejné vědí, že podruhé by už ve volbách neuspěly: v posledních průzkumech nasbíraly jen 2,3 procentních bodů a k nějakým ústupkům jsou připraveny. Petr Nečas zase ví, že neúspěch vlády by znamenal více méně jeho konec ve špičkové politice a i předčasné volby by pro pravici nedopadly zřejmě dobře. Premiér sází na to, že když se reformy prosadí, na nechutné tahanice se zapomene a konec konců i sociální demokraté budou do jisté míry rádi, že černou práci za ně učinila pravicová vláda: taky moc dobře vědí, že reformy jsou v principu nutné. Do značné míry jsme zřejmě jen svědky velkého divadla, které povede k nějakému kompromisu, který bude uzavřen na poslední chvíli.

Jeden z možných a nejméně bolestných kompromisů se rýsuje: například pan Pospíšil by se stal šéfem legislativní rady vlády a zároveň byl ministrem bez portfeje a na jeho místo by přišla asi Kateřina Peake, místopředsedkyně Věcí veřejných. Věci veřejné by měly čtyři ministerská křesla a koaliční dohoda by byla naplněna. Navíc nová ministryně by si bez problémů mohla dovolit odvolat již těžko udržitelného pražského vrchního státního žalobce Vlastimila Rampulu a policie by konečně mohla bez problémů konat. To by mohlo být i v zájmu Petra Nečase, protože by se stal důvěryhodnějším pro občany, kteří snahu o protikorupční opatření na rozdíl od reforem silně podporují a ukázal by sílu i dovnitř strany.

Jenže je-li vláda Petra Nečase ochotna se s koaličními partnery dohodnout kvůli reformám, za jejichž hlavními parametry si stojí, pak jejím hlavním problémem není nová a podnikatelsky řízená strana, ale hlavně neschopnost vysvětlit nutnost reforem alespoň části veřejnosti dostatečně přesvědčivým způsobem. V této souvislosti si vzpomínám na to, co mi vyprávěla architektka Eva Jiřičná, která před lety vyhrála soutěž tuším ve východním předměstí Londýna na velké autobusové nádraží, které mělo spojovat konečnou stanice metra s budoucím olympijským městečkem. Realizace stavby byla ale podmíněna souhlasem místního obyvatelstva s projektem a obyvatelé sídliště se jako jeden muž postavili proti: chtěli mít klid a hezký výhled, o nádraží nestáli.

Londýnské dopravní podniky s architektonickou kanceláří paní Jiřičné si proto na sídlišti pronajaly kancelář, vystavily tam velký model nádraží a každý den jejich zástupci lidi přesvědčovali o užitečnosti projektu. Do posledního dne to vypadalo, že se stavět nebude. Už skoro před zavřením se tam dostavilo několik maminek s dětmi a paní Jiřičná se jich začala vyptávat, jaké mají v této lokalitě problémy: Maminky spontánně vysvětlily, že hlavní problém je v tom, že nákupní centrum je sice na druhé straně šestiproudé silnice, ale že se tam těžko dostávají. Zástupce dopravního podniku ženám slíbil, že jakmile bude nádraží stát, bude po celou dobu otvíracích hodin jezdit k nákupnímu centru každých deset minut autobus. Paní Jiřičná ještě navrhla, že v rámci úprav bude zřízeno u stanice dětské hřiště a souhlas ke stavbě už zařídily samy maminky s dětmi. Protože šlo o sociální sídliště, podobných lidí tam byla většina. Nádraží stojí a místní obyvatelé se o něj příkladně starají: například vůbec není pomalované, ač je celé ze skla a nebyl by to žádný problém.

Neříkám, že prosadit zdravotní či důchodovou reformu je stejně snadný problém, ale moc dobře si vzpomínám na okamžik, kdy jsem dostal německé státní občanství: od té doby poslanci všech velkých politických stran zvonili u našeho domku, aby mě přesvědčovali o své politice a o svých plánech v našem městě a v naší čtvrti. Na takovýto živý a velmi namáhavý kontakt s lidmi si naši politici ještě nezvykli a mají pocit, že tuto práci mohou delegovat na PR agentury. To je samozřejmě velký omyl. Jestli tato vláda bude muset jednou skončit, tak se zdá, že spíše kvůli sociálním nepokojům, než kvůli neshodám v koalici: teatrálnost neshod jen zastiňuje její skutečné problémy, to jest nezvládnutou komunikaci s občany.

Psáno pro ČRo 6