Říká se, že umění je umělci vrozeno jako pud, který se ho zmocňuje a dělá z něho nástroj. Nebo by se dalo říci, že to, co v něm projevuje vůli, není on, osobní člověk, ale umělecké dílo. Jako osoba takový člověk má své vrtochy, nálady, úmysly, ale naproti tomu jako umělec, je "kolektivním člověkem," funguje jako médium, které přenáší a utváří duši lidstva.

Populista je pravý opak umělce, jen však jeho schopnosti mu nejsou dány od přírody, ale jsou uměle vypěstovány, ale nakonec působí podobně a činí z něj rovněž pouhý nástroj. To, co v něm projevuje vůli, není on, jeho osobnost, ale rovněž jakýsi "kolektivní člověk," kterého dotyčný dokáže do sebe nasát a který z něho či přesněji řečeno za něj začne hovořit, aby získal masový souhlas, který ho zpětně nabíjí energií a povzbuzuje v jeho zhoubné podlézavé hře, která ho ale zároveň zaslepuje, takže nevidí její důsledky.

To byl zřejmě důvod, proč spisovatel, tedy umělec a diplomat Jiří Gruša žijící v Merlu u Bonnu, v Německu, prezidenta Václava Klause v rozhovoru pro Hospodářské noviny z 26. května. 2011 nazval "prorokem průměrnosti": chtěl upozornit na důsledky takového jednání. Prezident se proti označení ohradil, ale zároveň nechtěně skoro ve stejnou dobu to potvrdil, když zahřímal ve čtvrtek 2. června, že "nevěří tomu, že okurková hysterie vznikla spontánně" a prodejce okurek označil za "oběti uměle vytvořeného cirkusu," ač v tu dobu počet obětí na infekční onemocnění bylo více než deset a počet postižených kolem jednoho tisíce. V době kdy tento článek píši, zemřelo na následky neznámé infekce devatenáct lidí. Bylo tedy možné bez rozpaků hovořit o epidemii. Připomeňme, že podobně se Václav Klaus choval již před rokem, když Evropu opanoval strach z prasečí chřipky, která k nám přišla zřejmě z Mexika. Tehdy o epidemii hovořil jako o bublině, jako o globálním oteplování. A v roce 2008 zase hovořil o finanční krizi jako "o chřipce ekonomiky."

Všechna tato prohlášení mají společného jmenovatele: mít jiný názor než většina intelektuálů v naší civilizaci a vyjít vstříc masové populaci, která chce na všechny složité otázky slyšet jednoduchou odpověď, v níž ale převažuje přesvědčení, že češství je něco zvláštního. Tato poslední myšlenka má na našem území starou tradici a představuje důležitý archetyp uložený v našem masovém podvědomí, s kterým pan prezident cíleně pracuje. Václav Klaus de facto říká: Nevěřte Západu, ten ovládá mafie či bruselští byrokraté, kteří kampaně řídí, zveličují, protože na nich určitě vydělávají. A právě tento konstrukt má v Čechách staré obrozenecké kořeny, podle nichž český sedlák "svým zdravým, nestrojeným a nelíčeným rozumem" vždy zvítězí nad germánským mudrováním. Obrozenci viděli v Evropě cizorodý a nepřátelský svět. Dost přesně tyto mýty v naší literatuře XIX. století popsal Vladimír Macura: "Jde o odmítnutí Evropy a aktuálních otázek, které se v ní kladou: vždyť my Evropu nepotřebujeme, ničím nás nemůže obohatit, to, co ona teď horečně objevuje, je u nás už dávno domovem." I Edvard Beneš po válce s tímto archetypem pracoval, proto to pak nový režim měl tak snadné.

Způsob myšlení, který Václav Klaus předvádí, by nám nebezpečí z tohoto nutně plynoucí měl připomínat: právě kvůli němu jsme ztratili minimálně padesát let. A nyní, právě díky slovům, která zaznívají z Hradu, který představuje majestát, se Česko Evropě opět začíná vzdalovat, místo aby spolu s ní řešilo problémy, které ji i nás tíží. Je to nebezpečný model přežívání s žejdlíkem piva ve stínu lípy, kde si nespokojeně zareptáme, ale nakonec všechno přežijeme a v němž k vítězství stačí trochu sabotovat práci a pak zazvonit klíči. Bohužel, přistoupíme-li na tuto Klausovo myšlení, skutečnému a riskantnímu životu euroatlantické civilizace se tím opět vyhneme. Genius průměrnosti svůj úspěch totiž musí vždy opírat nejen o průměr, ale hlavně o podprůměr.